Mezinárodní centrum klinického výzkumu ICR FNUSA Brno

Ředitel ICR FNUSA Brno Gorazd Stokin

Anna, Julia a Martin. Trojice studentů, kteří měli jedinečnou příležitost stínovat svůj idol, doktora Gorazda Stokina, ředitele Mezinárodního centra klinického výzkumu ICR FNUSA Brno. Během svého dvoutýdenního stínování prozkoumali nejrůznější vědecká odvětví od neurovědy po molekulární biologii, ale na denním pořádku bylo také získávání praktických zkušeností s projektovým managementem, marketingem či personálními zdroji a účast na nejrůznějších schůzkách. Myslíte si, že svět vědy je nedosažitelný? Kdepak. Anna, Julia a Martin vás přesvědčí, že věda je výzva, kterou pouze musíte být odhodláni přijmout.

Čtěte jejich blog 👇🏼

_______________________________________________________

Pondělí 24. února 2020

Je pondělí ráno a svoji obvyklou cestu do fyziologického ústavu jsem vyměnila za dobrodružství ve ICRC FNUSA (Mezinárodní centrum klinického výzkumu při Fakultní nemocnici sv. Anny v Brně). Dobrodružství to bylo opravdu už od rána, neboť můj orientační smysl mě opět opustil, když jsem ho nejvíce potřebovala. Po chvilce bloudění v okolí nemocnice sv. Anny jsem si to sama sobě musela přiznat – jsem úplně ztracená. Naštěstí jsem měla kontakt na Martinu – event organizátorku a asistentku dr. Stokina (a v mém případě i záchranného anděla). Bez její pomoci bych v okolí nemocnice bloudila snad ještě teď. Nakonec vše dobře dopadlo a všichni jsme se sešli tam, kde jsme měli: před moderní budovou ICRC v nemocničním areálu sv. Anny.

Prvním bodem našeho programu bylo setkání s dr. Stokinem. Byl přesně takový, jak jsem si ho pamatovala, plný energie a dobré nálady. Nedokázali jsme potlačit úsměv, když jsme si všimli neurologického kladívka na stole. Je to neurolog duší a srdcem, o tom nebyly žádné pochyby. Probrali jsme průběh stáže a jednotlivé body programu. Nakonec jsem si řekla, že mě čekají náročné, ale obohacující dva týdny. Na plánu totiž bylo od všeho trochu – neurovědy, molekulární biologie, project managementu, meetingů.

Velmi příjemně mě překvapilo, že jsme dokonce dostali možnost si program upravit podle vlastních preferencí. Nicméně, v tom momentě jsem ani nevěděla, zda vůbec něco změnit chci, vždyť každá jednotlivá část zní tak zajímavě, že by bylo škoda ji vyřadit. Nakonec jsme se shodli na tom, že vtěsnáme do našeho programu ještě sérii přednášek ohledně klinických studií a etických problémů, které jsou s nimi těsně spjaty. Byla jsem opravdu vděčná za tuto nabídku, neboť mi toto téma přijde pro vědecký výzkum relevantní, ale řekla bych, že se mu nevěnuje příliš mnoho pozornosti v rámci výuky.

Čas s dr. Stokinem mi ubíhal neuvěřitelně rychle, připadalo mi, že jsme tam seděli pouze několik minut, když nám bylo sděleno, že musíme našeho mentora nechat odejít na důležitý meeting. Na některé schůzky se zřejmě neproplíží ani stíny, ale to mi ani moc nevadilo, protože jsme se místo toho s Martinou vydali prozkoumat nemocniční areál a budovu ICRC. Krásný výhled z terasy mi ještě dlouho utkví v paměti!

Naše mozkové buňky celé dopoledne pracovaly na maximum, plazmatická koncentrace glukosy proto pomalu, ale jistě klesala a nemusíte být medikem, abyste vyvodili správný závěr – nastal čas doplnit energetické zásoby v podobě oběda. S dr. Stokinem jsme proto vyrazili do útulného italského bistra, kde jsme pokračovali v naší ranní konverzaci. Tentokrát jsme však zabloudili do osobního života pana doktora od doby jeho studií v Itálii až po odchod do Brna. Moc mě pobavila jeho odpověď na otázku, proč tenkrát upřednostnil studium medicíny v italském Terstu před univerzitou v Cambridge. V té době totiž neznal Harry Pottera, tím pádem staré anglické budovy a deštivé počasí nepřipadaly v úvahu. Nemohla jsem odolat a panu doktorovi jsem položila otázku, která se mi honila hlavou již určitou dobu předtím: co přivedlo tak uznávaného neurologa a neurovědce právě do Brna? Odpovědí bylo jednoznačně ICRC nebo lépe řečeno možnost vybudovat moderní instituci de novo a vize posunout českou vědu o krok dál.

V průběhu dne jsme s dr. Stokinem absolvovali dva meetingy projektu Kardiovize Brno 2030, kde prezentovali rizikové faktory kardiovaskulárních chorob, jejich korelace a aktuální stav v Brně. Pro mě bylo zajímavé sledovat pozici dr. Stokina v těchto setkáních. Přestože se věnuje neurologii, nečinilo mu problém se pro danou problematiku nadchnout, klást otázky a elegantně vést meeting správným směrem.

Den jsme zakončili příjemným rozhovorem v kanceláři pana doktora, kde jsme shrnuli naše dojmy a postřehy. Dnešní program byl bezpochyby náročný a o něco více administrativně zaměřený, ale řekla bych, že jsem si ho užila naplno. Doufám, že i zítřek bude stejně tak zábavný a obohacující, ale myslím si, že díky našemu skvělému mentorovi a jeho týmu to snad ani jinak nepůjde.

Julia Kent

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ II.

(Geniální) Dr. Stokin má narozeniny!

Jupí, tak dnešek byl vážně něco! A to něco bylo ukončené lahodným mrkvovým dortem s čokoládovým krémem a makovým srdíčkem, podávaným doktorem Stokinem. No prostě den jako ve vědeckém snu! Tolik dojmů po dnu plném přednášek, prohlídek, diskuzí a meetingů… Tak já raději započnu svoje vyprávění hezky od začátku.

Ráno, dle perfektně zpracovaného denního plánu, jsme měli naplánovanou přednášku na téma biochemie v neurologii s vědcem jménem Isaac Onyango. Moc jsem se těšila! “Isaac, to je hrozně cool jméno, tak i ta přednáška bude přece super, ne?” bloumala jsem ve svých myšlenkách nadšeně těsně před začátkem našeho rozhovoru. A vůbec jsem se nezmýlila! Opravdu, takovou osobnost nikdo z nás “tří stínů” snad ještě nepotkal. Pan Isaac vystudoval vysokou veterinářskou školu v Keni, kde poté pracoval jako akutní chirurg pro zvířata na safari. Prostě hodně helikoptér, ilegálních pastí, a hlavně záchrana zvířat! Neskutečné, že? A to byl jen začátek. Pokračoval na PhD. do Švédska, poté pracoval v laboratoři v Connecticutu (USA), stal se profesorem na univerzitě ve Virgínii (USA) a víceprezidentem výzkumné farmaceutické firmy. A teď? Teď s námi sedí v zasedací místnosti a povídá o biochemii v neurologii, hrozně zajímavě! Bylo nám ctí.

Pokračujeme na přednášku s Valentionou Lacovich, moc sympatickou vědkyní ze Slovinska. Povídá nám o svém výzkumu ohledně neuronů a nové technologii, kterou její tým vytvořil ke zkoumání axonů (částí neuronů). Jejich zbrusu nová technologie byla patentovaná před dvěma měsíci. Tak tady se píše historie vědy! Přestože otázek máme do nekonečna, musíme naše povídání přerušit a pokračujeme na společný meeting laboratoří.

Po krátkém obědě se nadšeně přidáváme do meetingu o umělé inteligenci, vedeném Dr. Stokinem. Naprosto fascinující brainstorming pro inženýry, vědce, ajťáky, fyziky z Argentiny, Kanady, Slovinska, USA a dalších zemí. Všichni tito lidé společně a nadšeně debatují o potenciálu moderních technologií v medicíně. Dokonce i my jsme vyzváni k přidání názorů a komentářů. Martin brilantně naznačí pohled “budoucího doktora” na tuto oblast.

Následuje ještě jedna super přednáška o kmenových buňkách od mladé vědkyně ze Srbska, a už je tady večerní “třešnička na dortu”. Během posledního dnešního meetingu s dr. Stokinem mu přejeme “vše nejlepší” k jeho dnešním narozeninám. Náročný den končíme výborným mrkvovým dortem a už přemýšlíme, co nového nás asi čeká zítra!

S pozdravem,

Anička

Anna Zimovjanová, Julia Kent a Martin Rusinko stínují ředitele Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC FNUSA Brno dr. Gorazda Stokina.

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ III.

Středa 26. února 2020

Dnešný (tretí) deň som začínal s myšlienkou, že už viem, čo od dňa čakať, na čo sa v rámci stáže tešiť a ako si počas dňa rozložiť sily. Mýlil som sa. Bol plný prekvapení, nečakaných zvratov a zmien.

Do obeda sme spolu s ďalšími 60 ľuďmi absolvovali podnetný seminár týkajúci sa etických aspektov klinického testovania liečiv a zdravotníckych prostriedkov všeobecne v zdravotníckych zariadeniach, ale aj testovanie prebiehajúce priamo vo FNUSA. Mojim chaotickým a len veľmi intuitívnym predstavám o testovaní hneď na úvod vytýčil jasné procesné pravidlá a podmienky prof. Soška – predseda etickej komisie FNUSA. Svoj veľmi príjemne koncentrovaný výstup zameral na stanovenie jasných pravidiel, postupov a nutných procesov, ktoré sprevádzajú schvaľovanie každej novej štúdie.

Pani magistra Ondrůjová, ktorá je zodpovedná za ochranu osobných údajov vo FNUSA, veľmi jasne, vecne a najmä dôrazne vykreslila cenu informácii v dnešnej dobe. Zrejme nikoho neprekvapilo, že špeciálne zdravotnícke informácie sú jednou z najcennejších informačných komodít a vo svete sa s nimi obchoduje dokonca aj na čiernom trhu. Napriek tomu je podľa mňa škoda, že si túto hodnotu uvedomuje relatívne málo ľudí, ktorí sa tým vystavujú nebezpečenstvu. Okrem toho dávajú priestor „osvieteným obchodníkom“, ktorý si produkujú zisk exponenciálne úmerný neznalosti ľudí. Aj preto mi napadlo, že rola lekára či výskumníka má veľký potenciál v oblasti osvety či edukácie ľudí v oblasti ochrany tohto „digitálneho zlata“ – ako boli zdravotnícke dáta v priebehu seminára označené.

Členka právnického tímu FNUSA Petra Lančová nás oboznámila s progresiou hlavne Európskeho práva a jej dôsledky na právo české. Antieurópske postoje, ktoré sa podľa mňa nemálo vyskytujú v názoroch laickej aj odbornej spoločnosti, boli v oblasti práva zasadené do istých mantinelov. Tie jasne ukazujú, že minimálne v oblasti výskumu prebiehajú mnohé pokusy o zefektívnenie procesu schvaľovania a nadväzovania medzinárodnej spolupráce v Európskom priestore. Európska legislatíva nám v tomto ide v ústrety a zostáva dúfať, že sa podarí harmonizovať s ňou aj české právo a vedci o pár rokov budú tráviť o niečo viac času v laboratóriu ako na „byrokratickej prekážkovej dráhe“. Počas prezentácie som sa len utvrdil v tom, že ambiguita každodenne sprevádzajúca prácu výskumníkov je prítomná aj v práve a preto je spolupráca s právnikmi veľmi vhodná. Hoci sú lekári a právnici považovaní často za sokov, minimálne v nemocničnom prostredí a pri poskytovaní zdravotnej starostlivosti je v záujme oboch elitných skupín úzko a harmonicky spolupracovať a skvalitňovať tak životy pacientov.

Paní dr. Součková ako posledná z rečníkov predniesla množstvo podnetných bodov, prípadov, kazuistík či príkladov, ktoré priniesli publiku príležitosť integrovať nadobudnuté informácie a prehodnotiť vzťah medzi záujmom výskumníkov a všeobecným záujmom spoločnosti na výskume. Bola to jedna z prednášok, ktorá v hlave vytvorí vír myšlienok, ktorý nemá hmotný výstup hneď, no za týždeň, za mesiac či mnoho rokov. Preto ani sem neuvediem viac než len to, že tak ako podobné prednášky, tak ani premýšľanie nad touto problematikou netreba za žiadnych okolností opúšťať. Naopak, treba zbierať podnety, spúšťať nekonečné diskusie a obetovať bezsenné noci problematike etiky biomedicínskeho výskumu a aj keď len ťažko hľadať konkrétne výstupy z týchto debát, už len to že bude spoločnosť v miernom diskusnom napätí prispieva k tomu, že sa výskum bude prevádzať v prijateľných mädziach.

Veľmi energické, uvoľnené, príjemné a podnetné poobedné stretnutie s dr. Bělaškovou bolo pre mňa veľmi príjemným pripomenutím základných princípov bioštatistiky. Okrem toho nám však odkryla spôsob práce v ich tíme, ktorého pestrosť nás všetkých prekvapila. Na jednej kope matematici, fyzici, informatici, biológovia, dátový špecialisti, lekári – jedna šťastná kopa. Pred nejakým časom som uvažoval nad tým intenzívnejšie sa venovať bioštatistike. Dávnejšie už z toho zišlo. Každopádne ma nasadenie a nadšenie týchto ľudí opäť núti sa nad svojim smerovaním zamyslieť. Aspoň dnes večer. Zrejme sa z toho ale vyspím a zajtra príde ďalšia dávka podnetov.

Martin

Anna Zimovjanová, Julia Kent a Martin Rusinko stínují ředitele Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC FNUSA Brno dr. Gorazda Stokina.

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ IV.

Čtvrtek 27. února 2020

Čtvrtý den mezi vědci v ICRC – nuda? Ani náhodou! Ráno začínalo v duchu podzimního zkouškového období druhého ročníku lékařské fakulty, tedy histologické techniky pro barvení mozkových struktur. Čekala jsem, že se setkám s technikami, které jsou běžně využívány pro zvýraznění mozkových struktur, např. impregnace stříbrem nebo hematoxylin-eozin (medickým slangem též nazýváno Fifty Shades of Pink).

Kateřina Texlová nám vysvětlila, že ve výzkumu se podstatně větší popularitě těší metody založené na využití fluorescenčně značených protilátek. Nicméně, samotná příprava preparátu v sobě skrývá mnoho práce, zvlášť když se musí zhotovit celá série řezů. Po teoretickém úvodu jsme se šli podívat do laboratoře. Poprvé v životě jsem na vlastní oči viděla krájení vzorku zalitého do parafinu pomocí kryostatu. Na závěr jsme se dokonce mohli kouknout na výsledek z fluorescenčního barvení – na monitoru počítače svítila mozková struktura jasně červenou a zelenou barvou. Musím uznat, že pro tak krásný obraz se časová náročnost a množství vynaložené energie bezpochyby vyplatí.

Po krátké pauze se nás ujala Valentina Lacovich, se kterou jsme se tentokrát více zaměřili na praktickou stránku jejího výzkumného tématu – biologie axonů a axonální transport. Vyrazili jsme opět do laboratoře, kde jsme si prohlíželi různě staré neuronální buněčné kultury. Pro realizaci výzkumu bylo důležité zajistit mnoho specifických podmínek pro správnou diferenciaci buněk a růst axonů a zároveň zvolit si vhodné časové okno – buňky totiž nesmí být kultivovány příliš dlouho, aby nedošlo k velké akumulaci axonů. Řekla bych, že tato část mě nejvíce fascinovala z celého dne. Poprvé jsem spatřila živé neurony, i když byly poněkud obtížněji viditelné, než jsem čekala.

Následně nám Monica Feole více do detailu vysvětlila mechanismy axonálního transportu. Na plátně jsem se opět setkala s důvěrně známými komponentami cytoskeletu (mikrotubuly, intermediární filamenta, aktinová filamenta) a molekulárními motory (kinesin a dynein). Prezentace mě velmi nadchla, neboť jsem v tomto tématu již měla vybudované základy ze školy. Nicméně, dozvěděla jsem mnoho nových informací a nejvíce mě pobavil fakt, že oba molekulové motory, které transportují molekuly opačnými směry, mohou „vést boj“ o náklad. Výherce si nakonec odnese částici ve svém směru.

Po dnešním dni odcházím domů s příjemným pocitem únavy. Opět jsem se setkala s motivovanými vědci, kteří dokáží nadšeně zprostředkovat hlavní myšlenku a problematiku svého výzkumu. Myslím, že budu ještě dlouho vzhůru a budu zpracovávat duševní materiál, který jsem dnes nasbírala. Zároveň si čím dál tím více uvědomuji, že kvalitní výsledky vyžadují mnoho času, energie, trpělivosti a hlavně kuráž. Věda je bezpochyby výzva – jste připraveni ji přijmout?

Julia Kent

Anna Zimovjanová, Julia Kent a Martin Rusinko stínují ředitele Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC FNUSA Brno dr. Gorazda Stokina.

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ V.

“Totally Busy”

Pátek 28. února 2020

Tak první týden jsme úspěšně zakončili pátečním “totally busy” programem. Mimo unavené nožky si z něho odnášíme i nespočet zážitků, zkušeností a dojmů. O tom všem více v závěru mého dnešního příspěvku!

Náš první páteční meeting začal v osm hodin ráno a po něm následovala šestihodinová “štafeta” přednášek různých oddělení výzkumného centra ICRC. Plánovaní projektů, granty, personální zdroje, servisní laboratoře, technology transfer, marketing. Diskuze s vedoucími jednotlivých oddělení ve mě zanechala velký dojem! Je to taková “kostra” výzkumného centra, tak jako kostra u člověka. (Přece jenom jsem medik, tak jediné metafory, které mě napadají, jsou nějak spojené s anatomií, pardon!) Přestože tato oddělení člověk na první pohled “nevidí”, jsou nedílnou součástí a podporou všech vědeckých týmů v centru.

Po krátké přestávce na oběd a přejezdu do jiné budovy výzkumného centra jsme pilně pokračovali v našem programu. Setkali jsme opět s Viktorio Pozo Devoto! Jaktože opět? Victorio byl totiž součástí naší “výběrové komise” během závěrečného kola PročByNe. Dneska během našeho znovu-setkání jsme se ho také zvědavě zeptali, jak probíhala finální diskuze při vybrání stážistů. Victorio se jen velmi tajuplně pousmál, řekl “yeee” a pak že už to raději nebude dál komentovat. Tak, co si o tom máme myslet, že? 😀

Přednáška Victoria byla velmi netradiční, ale o to více se hodila na páteční podvečer! Victorio je vědec z Argentiny, který spolupracuje na výzkumu s doktorem Stokinem. Victorio nám mimo svoji práci popsal i svou motivaci být vědcem a vyzval nás diskutovat i o té naší. Je to vlastně moc dobře se občas zastavit a připomenout si, kam člověk směřuje.

Páteční večer jsme zakončili dlouhou diskuzí s doktorem Stokinem. Po konverzaci s ním pokaždé odcházím zamyšlená nad mnoha aspekty jeho práce jako ředitele a vědce. Je to velmi komplexní a vysoce odborný svět, ve kterém se každodenně pohybuje. Po prvním týdnu stáže mi však na mysli utkvěla ještě jedna důležitá myšlenka, která konec konců přesahuje všechny ostatní. Je to pocit “radosti”. To pozitivní naladění lidí napříč celým centrem je neskutečné. Přestože každý z nich popisuje svoji práci i s každodenními výzvami a strastmi, které přináší, tak celkové pozitivní naladění vždy převládá. Radost z týmu, výzkumu, pokroků instituce… a radost z toho, že jejich práce má SMYSL.

A co přináší radost Vám?

S pozdravem,

Anička

Anna Zimovjanová, Julia Kent a Martin Rusinko stínují ředitele Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC FNUSA Brno dr. Gorazda Stokina.

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ VI.

Pondělí 2. března 2020

Dnešný deň sme začali stretnutím s Isaacom Onyangom, ktorý si pre nás pripravil trošku netradičný program. Zaujímal sa o náš názor, postrehy a spätnú väzbu k doterajšiemu priebehu stáže. Isaac opakovane prízvukuje, že táto stáž nieje prínosom iba pre nás troch, ale je výnimočnou udalosťou pre každého z ľudí, s ktorým sa stretneme. Stážovať znamená nielen dostávať, ale aj dávať. Z debaty vyplynulo, že množtvo úspešných ľudí je v ohrození izolácie od okolitého sveta a pod zámienkou množstva práce sa zatvára medzi štyri steny a prehlbujú úzke spektrum svojho záujmu. Je pri tom ľahké zabudnúť na komunikáciu s ostatnými a zotrvať tak v kolotoči každodennej rutiny. V tejto chvíli prichádzame my – stážisti, študenti, juniori. Prinášame svieže myšlienky, ktoré sme ešte nestihli overiť v praxi a práve tým obohacujeme ľudí, ktorí nás učia.

Príležitosť stážovať v ICRC je skutočne unikátna a preto s Isaacom zisťujeme, že je veľká škoda, že sme iba traja a jednorázovo. Možnosť zažiť niečo podobné by pomohla mnohým z nás študentov zorientovať sa a ušetriť dlhé roky neistoty. A práve týmto štartujeme debatu o tom, že by bolo vhodné časom zaradiť tento formát výuky do programu viacerých študijných oborov. Vo výsledku je pre obidve zúčastnené strany táto interakcia ziskom. Najbližšie mesiace a roky tak ukážu, či sa nám tento týždeň podarilo prekonať všetky zdanlivé prekážky a odštartovať tak proces, ktorého výsledkom by bolo väčšie množstvo dostupných stáží vo výskumných inštitúciach.

Veľmi podobne na danú tému naviazala aj Monica Feole. Okrem toho, že chcela poznať naše predstavy o budúcej kariére, detailne s nami prebrala problematiku postgraduálneho štúdia. Je vôbec potrebné získať titul PhD.? Prečo? Je PhD. pre biológa dôležitejšie ako pre klinického lekára? Prečo? Na tomto mieste vám neodpoviem. Ani my sme jednoznačnú odpoveď nezískali. Je ale veľmi potrebné tieto otázky klázť študentom pred absolvovaním štátnych záverečných skúšok. Po nich je už neskoro. Hľadanie odpovede na túto otázku môže byť prevenciou toho, aby sa z PhD. štúdia nestalo len odkladanie rozhodnutia “na potom”. Iba tak môže táto skúsenosť viesť ku zmysluplným výskumom štartujúcich kariéru úspešného vedca.

Jakub Johaník nám dnes v rýchlom prehľade predstavil základné princípy metriky vo vede. Tak ako pri každej inej ľudskej činnosti, je aj vo výskume veľmi dôležitá spätná väzba. Aby sa človek, výskumník, alebo celá inštitúcia mohli vyvíjať je potrebné pravidelne kontrolovať výstupy z ich aktivít, hodnotiť ich, porovnávať a na základe výsledkov príjimať opatrenia na zlepšenie. Hodnotiť vedu a výskum nieje jednoduché, a práve preto sme dostali za úlohu sa s touto problematikou v stručnosti zoznámiť.

Deň sme dnes uzavreli stretnutím s tímom projektu Kardiovize 2030. Predmetom diskusie bola iniciatíva nasmerovaná k zlepšeniu zdravotného manažmentu pacientov s hypertenziou v rôznych populáciach sveta. Hypertenzia zasahuje veľkú časť svetovej populácie a nech hovoríme o akomkoľvek zdravotnom systéme, vždy sa nájde časť obyvateľstva, ktorá danému systému “uniká”. Projektov cielených na zlepšenie odhaľovania a liečby rôznych chorôb je po celom svete viacero. Napriek tomu je nesmierne dôležité takéto iniciatívy podporovať, spúšťať nové, a postupne tak znižovať počet pacientov, ktorých choroba nieje pod kontrolou. Diskusie, ktoré vrámci podobných projektov prebiehajú, považujem za jedny z najpodnetnejších. Prinášajú obrovské množstvo nových myšlienok, nápadov a riešení. Preto, ak raz budete mať možnosť ako lekár, vedec či administratívny pracovník byť súčasťou takého projektu, neváhajte ani sekundu, vrhnite sa na to, počúvajte ostatných a nechajte svoju fantáziu naplno pracovať.

Martin

Anna Zimovjanová, Julia Kent a Martin Rusinko stínují ředitele Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC FNUSA Brno dr. Gorazda Stokina.

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ VII.

Úterý 3. března 2020

V úterý jsme se opět vrátili do barevného světa fluorescenčně značených protilátek. Tentokrát jsme dostali privilegium obdivovat spoustu obrázků nejrůznějších orgánových struktur. Nejvíce mě zaujal choroidní plexus (struktura tvořící mozkomíšní mok), který svítil na obrazovce jasně tyrkysovou barvou. Trochu mi v tom momentě připomněl Monetovy známé obrazy leknínů – malá kulturní vložka není přeci nikdy na škodu, že?

Následoval příčný řez míchou, strukturou, která si získala mé srdce již na cvičení z histologie díky šedé hmotě ve tvaru motýla. V tom okamžiku jsem věděla, že (neurologické) jaro už je za dveřmi! Kateřina Texlová nám na konci zdůraznila, že histologie není o kráse, ale spíše o tom najít v preparátech struktury, které potřebujete. Avšak myslím si, že bych si takové nádherné obrázky dokázala prohlížet celý den, i kdybych nevěděla, na co se přesně dívám. A co vy? Souhlasíte se mnou?

Následně jsme se setkali s Giancarlem Fortem, vedoucím skupiny translační medicíny. Snažil se nás přesvědčit o kráse kardiologického výzkumu a musím uznat, že se mu to rozhodně povedlo. Nejprve jsme v laboratoři sledovali kardiomyocyty (srdeční svalové buňky) kultivované in vitro – tolik “malých srdcí” na jednou, zkrátka úžasné! Každá buňka bila s odlišnou frekvencí, protože chyběly pacemakerové buňky, které by udávaly jednotný rytmus. Poté nás Giancarlo zavedl ke konfokálnímu mikroskopu, kde jsme opět mohli obdivovat fluoreskující buňky a další struktury. V tomto ohledu nelze popřít, že i srdeční infarkt má své kouzlo.

V poledne jsme se poprvé setkali s Pratikshou Bat, indickou vědkyní, která se věnuje Alzheimerově chorobě. Kromě toho se předtím věnovala Parkinsonově chorobě – snažila se z rostlin extrahovat L-DOPA (účinnou látku v léčivech proti této chorobě). Pro mě bylo velmi inspirující se setkat s někým, kdo přišel až z Indie, aby se zde v Brně věnoval své výzkumné práci.

Den se pomalu blížil ke konci, ale předtím na nás ještě čekalo setkání s Victoriem Devotem. Tentokrát jsme se více věnovali jeho výzkumu, který je zaměřený na neuronální cytoskelet a axonální transport. Překvapilo mě, do jaké míry je struktura axonu sofistikovaná a komplexní. Nicméně, samotná fyziologie axonu zůstává relativně neprobádanou oblastí – nezbývá nic jiného, než ji prozkoumat! S Victoriem jsme si stejně jako minule užili mnoho legrace, škoda že se jednalo již o poslední setkání za tento týden.

Nakonec jsme si opět shrnuli naše zážitky a dojmy z dnešního dne s dr. Stokinem. Setkání mi vždy pomáhají srovnat si v hlavě informace a znalosti získané během celého dne a dát si je do širšího kontextu. Každý večer odcházím domů stejně nadšená – je toho tolik, co bych chtěla v ICRC ještě vidět a zažít. Přidáte se ke mně?

Julia Kent

Anna Zimovjanová, Julia Kent a Martin Rusinko stínují ředitele Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC FNUSA Brno dr. Gorazda Stokina.

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ VIII.

Středa 4. března 2020

A jde se do finále!

Je středa a to znamená, že se stáž pomalinku schyluje ke svému konci, achjo! Ale spíš než zármutek cítíme nadšení nad všemi zážitky, které jsme prožili a trochu těžší hlavu, kterou si s nově nabytými znalostmi po dvou týdnech odnášíme. “I mozek si musí někdy odpočinout,” potvrdil nám dr. Stokin při jedné z našich konverzací. A on je neurovědec, tak my tomu teda věříme!

Ráno bylo pohodové, začínali jsme v 9:30 meetingem laboratoří a pokračovali do laboratoří zabývajících se imunologií v Biology parku. Několik mladých vědců, PhD. studentů a post-doktorantů, nám ukazovalo své projekty. To bylo vážně obohacující, protože je velmi inspirativní vidět práci lidí jen o pár let starších než vy. (Jen ten pocit, že mnoha věcem moc nerozumím, no ten už tak skvělý nebyl. 😀 Ale to nevadí, aspoň mi to dodává odhodlání se poctivě učit, abych byla schopná tomu všemu v budoucnu porozumět zas o trošku lépe. 😀 )

Mimo samotnou prezentaci projektů jsme si měli šanci vyzkoušet práci v laboratoři na vlastní pěst. A nejlépe se toho zhostila Julča. Pipetování sem, pipetování tam! Šlo jí to krásně od ruky, odvedla super práci… a já jsem se snažila mezitím do ničeho nedrnknout nebo něco nevylít a taky jsem byla úspěšná! Takže Julča odpracovala a já jsem to nepokazila, perfektně sehraný tým, ne?

Dnes jsme také měli tu čest potkat naprosto speciálního vědce. Je součástí laboratoře, která se zabývá epigenetikou. Myslím, že jsme se i celkem spřátelili, jen jsem měla pocit, že je z nás nějaký “celý zelený”. Nervozitou? No nevím, byl to totiž chameleon. Chameleon, věrný parťák ve výzkumném centru ICRC!

Přestože se pomalu chýlíme k poslednímu dnu naší stáže, to neznamená, že je konec! Věřím, že my, všechny ” tří stíny”, budeme pilně pokračovat v naších studiích (i se všemi překážkami, které často přináší) a třeba se jednou do ICRC vrátíme! A co ty? Nepotkáme se i s Tebou v budoucnosti na nějaké vědecké konferenci?

Pokud to tedy zvládnu já, tak Ty určitě taky!

S pozdravem,

Anička

Anna Zimovjanová, Julia Kent a Martin Rusinko stínují ředitele Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC FNUSA Brno dr. Gorazda Stokina.

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ IX.

Čtvrtek 5. března 2020

Náš dnešný deň prebiehal výlučne v prostredí FNUSA a bol doslova prepletený ľuďmi a ich príbehmi zo sveta každodennej medicíny a klinického výskumu. Absolvované stretnutia sa dajú rozdeliť na 4 veľké skupiny:

a/ Technologický pokrok a najnovšie technológie používané v medicíne

V rámci dňa sme stihli vidieť metódy používané v oblasti elektrofyziológie srdca, zobrazovanie srdca pomocou magnetickej rezonancie a zároveň sa zoznámiť s analýzou rôznych signálov získavaných na srdci a mozgu. Na tomto mieste je zbytočné opisovať dané metódy. Dôležité je si uvedomiť a vážiť si, že napriek tomu, že ide často o metódy relatívne mladé a prevratné, v Českej republike a špeciálne v Brne sú používané už takmer rutinne. Napriek tomu, že medicína je stále závislá na schopnostiach ľudí (a ja dúfam, že to tak aj zostane), nám použitie nových technológii dáva neskutočný náskok oproti medicíne minulého tisícročia. Spolu s prístrojmi je nutné myslieť aj na schopnosti ľudí, ktorí dané stroje vymýšľajú. Myslím tým inžinierov, technikov, servisných asistentov a mnoho ďalších. Je preto nutné prijať fakt, že aktuálny trend vzniku multioborových tímov bude rapídne narastať a len vzájomnou spoluprácou dokážu starostlivosť o pacienta skutočne posúvať na vyššiu úroveň.

b/ Osveta a výskum v oblasti cievnej mozgovej príhody

Veronika Svobodová a Hana Maršálková nám predsavili aktivity tímu „stroke“ (cievna mozgová príhoda) a zoznámili nás s projektom HOBIT, ktorého cieľom je práve zvýšenie povedomia verejnosti o problematike mŕtvice. Všeobecne je povedomie verejnosti o zdraví stále relatívne nízke a v Českej republike prebieha niekoľko projektov, ktoré sa snažia to zmeniť. Projekt HOBIT cieli na jednu z najčastejších príčin úmrtia a najčastejšiu príčinu invalidity vôbec – mŕtvicu. Všeobecný predpoklad, že dospelí a zaneprázdnení ľudia prijímajú nové informácie ťažie sa potvrdil aj v prieskumoch a tak sa autori projektu zamerali hlavne na deti. Výsledky sú sľubné a tak nám za chvíľku vyrastie generácia, ktorá si je vedomá základných symptómov mŕtvice a neváha rýchlo a bezprostredne zakročiť.

c/ Projekt Kardiovize 2030

Juan Pablo González Rivas je členom tímu Kardiovize 2030. S Juanom sme sa počas stáže už zopárkrát stretli na meetingoch celého tímu s Dr. Stokinom. Dnes sme sa stretli iba s ním a on nás previedol cez pracoviská slúžiace tomuto projektu. Cieľom projektu Kardiovize 2030 je dlhodobé sledovanie a vyhodnocovanie zdravotného stavu u náhodne zvolených obyvateľov Brna. Objekt záujmu tohto projektu je relatívne široký no zameriava sa najmä na charakterizáciu najčastejších zdravotných komplikácii v živote človeka – napr. obezita, diabetes, vysoký cholesterol, hypertenzia, konzumácia alkoholu, nezdravá strava, cigarety. Výskum beží dlhodobo a vyžaduje pracné spracovanie obrovského množstva dát. A prečo toto úsilie? Dlhodobé sledovanie populácie nám môže ukázať trendy vývoja zdravotného stavu a zároveň môže viesť k identifikácii odstrániteľných faktorov nepriaznivo ovplyvňujúcich zdravie ľudí. A nielen to.

Taktiky a prístupy k verejnej osvete, zavedené informačné akcie, spôsoby vyhľadávania chorých ľudí a zlepšenie prevencie môžu byť po otestovaní na sledovanej populácii zavedené ako na celonárodnej, tak medzinárodnej úrovni. A prečo o tom píšem? Aby sa o tom vedelo. Podobné projekty sú úzko závislé na ochote ľudí spolupracovať a poskytovať informácie o svojom životnom štýle príslušných výskumníkom. Čím skôr verejnosť prijme fakt, že účasť vo výskumoch má priamy vplyv na jej zdravotný stav, tým skôr prinesie táto aktivita svoje ovocie a ľudia sa budú môcť tešiť lepšiemu zdravotnému stavu populácie.

d/ Priebeh a význam klinického testovania vo FNUSA

Libuše Martináková a Ján Lopatář nás dnes oboznámili s neskutočne zaujímavou a pre verejnosť možno kontroverznou problematikou. Preberali sme klinické štúdie, testovanie liekov či metód, finančné, organizačné aj právne aspekty testovania a hlavne výstupy a benefity týchto aktivít. Ako sme sa mohli počas 2 týždňov presvedčiť, FNUSA je špičkovým pracoviskom, ktoré má vyhradené priestory perfektne vybavené všetkým, čo je pre bezpečné testovanie liečiv potrebné. O kvalite vybavenia a všeobecne kvalitnom prevedení klinických štúdii hovorí aj veľký záujem mnohých farmaceutických spoločností, ktoré zadávajú jednotlivé testovania. Je dôležité podotknúť, že často spomínaný finančný aspekt testovania je len jednou z dôležitých súčastí a primárnym zámerom výskumníkov je dospieť k lepším, účinnejším, bezpečnejším a dostupnejším liečivám. Situácia pomaly speje k lepšiemu a zefektívňovanie celého procesu a koordinácia všetkých kooperujúcich subjektov má za výsledok menej nákladné, rýchlejšie a kvalitnejšie testovanie.

Vo FNUSA je celá skupina ľudí zameraná na zvyšovanie kvality testovania a jej aktivita každým dňom prispieva k dlhodobému progresu. V dnešnej dobe sa k samotnému testovaniu pridáva aj celosvetová potreba zdieľať informácie nadobudnuté výskumom. Cena informácii je obrovská a preto treba byť veľmi obozretný. Správnym prístupom a kvalitným spracovaním informácii však mnohé inštitúcie v spolupráci prinášajú výstupy, ktoré sú viac ako len súčtom dielčích kúskov mozaiky. Preto som presvedčený, že aj týmto prístupom sa FNUSA-ICRC zodpovedne zapája k rozširovaniu poznatkov v mnohých oblastiach modernej medicíny.

Martin

Anna Zimovjanová, Julia Kent a Martin Rusinko stínují ředitele Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC FNUSA Brno dr. Gorazda Stokina.

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ X.

Pátek 6. března 2020

Náš poslední den v Mezinárodním centru klinického výzkumu (ICRC) v Brně. Nemohu uvěřit, jak rychle to uteklo. Připadá mi to jako včera, kdy jsem zabloudila v areálu nemocnice u sv. Anny (i po absolvování stáže bych toho byla schopná, nad nemocničními labyrinty asi nikdy nezvítězím), nikoho jsem neznala a celé prostředí mi připadalo nezvyklé. Nyní všichni tři přicházíme do Biology Parku, zdravíme se s vědci neformálním „ahoj“ a já si připadám jako ryba ve vodě.

Přestože se jednalo o náš poslední den, rozhodně jsme nelenili. Začali jsme s průtokovou cytometrií, která například umožňuje určit, kolik buněk se nachází v konkrétní fázi buněčného cyklu. Tuto metodu jsem si pamatovala ze cvičení z biologie, takže jsem si krásně propojila teorii s praxí.

Následně jsme se setkali s vědci, kteří se věnují buněčné signalizaci. Pro mě představuje tato oblast biologie opravdu velkou výzvu, neboť signalizační dráhy jsou často velmi komplexní, vzájemně se ovlivňují a zasahují do různých metabolických drah. Porozumět jednotlivým krokům těchto drah je však esenciální, protože jejich porucha často vede ke vzniku tumorů.

Poté jsme se setkali s Gretsen Jáuregui, která nám představila RNA sequencing, metodu, pomocí které lze určit aktuální množství specifických typů RNA v buňce. Všichni jsme byli nadšení, když jsme se dozvěděli, že tato mladá vědkyně studovala určitý čas v Barceloně. Vydat se po kulturních stopách umělců jako Dalí nebo Gaudí a přitom přispívat k pokroku ve vědě – že by splněný sen?

Druhá část dne zahrnovala závěrečné střetnutí s dr. Stokinem, Valentinou, Vittem, Isaacem, Giancarlem a Janem – ráda jsem všechny viděla, opětovné setkání nakonec proběhlo rychleji, než jsem očekávala. Nejprve nám dr. Stokin položil tři otázky: Co vše je potřeba pro postavení výzkumného centra? Co znamená kvalitní výzkum? Jaké kvality by neměl postrádat dobrý mentor? Musím uznat, že s prvním dotazem jsme docela bojovali, ale nakonec se nám přeci jenom podařilo centrum postavit (jak dlouho však zůstane stát?). Ostatním otázkám jsme se věnovali ve společné diskuzi a nakonec jsme se shodli na tom, že pro výzkum je nejdůležitější motivace, díky které lze překonat všechny překážky na své cestě k cíli, a že skvělý mentor by měl nechat studenta udělat vlastní chyby, ale zároveň by ho měl vést správným směrem.

Nakonec každý z nás musel shrnout, co se naučil za poslední dva týdny v ICRC. Řekla bych, že kromě spoustu faktických informací jsem se dozvěděla mnoho o sobě samé. Uvědomila jsem si, že věda nutně nemusí být pouze o výsledcích, protože to, co vás posune o krok dále je cesta, kterou jste zvolili k jejich dosažení. Během doby realizace vědecké práce totiž máte možnost se setkat s mnoha zajímavými lidmi, vytvořit si kontakty, objevit něco neočekávaného. Navíc jsem si ujasnila, že neurologie a neurovědy jsou obory, kterým bych se chtěla v budoucnosti věnovat nejen ve své lékařské profesi, ale i jako vědkyně. Mozek mě asi nikdy nepřestane fascinovat! Doufám, že v budoucnosti budu mít možnost pracovat v tak svkělém týmu, jaký jsem měla možnost potkat v ICRC. V této instituci je podle mě vzájemná spolupráce zaměstnanců a pracovní atmosféra na velmi vysoké úrovni, což je esenciální pro dosažení úspěchu.

Stále se mi nechce věřit, že stáž je oficiálně u konce. Jsem nesmírně vděčná za veškerý čas a energii, kterou do nás dr. Stokin i zaměstnanci ICRC investovali a věřím, že ne nadarmo. Byly to opravdu náročné dva týdny, ale odnáším si nejen mnoho znalostí, ale navíc i cennou životní zkušenost, která mě bezpochyby posunula o krok dále. Cítím se více připravená na to, co mě jako budoucího vědce možná jednoho dne bude čekat.

Na konci bych chtěla poděkovat PročByNe? za možnost absolvovat tuto stáž. Doufám, že tento projekt bude fungovat i v budoucnosti a že pomůže mnoha dalším mladým lidem udělat si lepší představu o profesi svých snů či najít sebe sama.

Julia Kent

Anna Zimovjanová, Julia Kent a Martin Rusinko stínovali ředitele Mezinárodního centra klinického výzkumu ICRC FNUSA Brno dr. Gorazda Stokina.

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ – MARTINOVO ZHODNOCENÍ

V posledný deň stáže sme absolvovali záverečnú sériu prednášok a po obede sa začalo uzatváracie resumé. Po hodine veľmi uvoľneného rozhovoru zvolal Dr. Stokin svojich najbližších výskumníkov a PIs (principal investigators) a odštartoval záverečnú úlohu pre svojich stážistov. V rámci diskusie a nekonečných otázok sme modelovali situáciu, že každý z nás dostane balík peňazí a jeho úlohou je založiť výskumné centrum podobné ICRC. V jednotlivých krokoch nám radili ostatní výskumníci a preberali sme základné a nevyhnutné potreby takého centra. Výsledkom bolo, že sme v priebehu debaty prebrali všetky tímy, ústavy, skupiny a oddelenia, ktoré sme za uplynulých 14 dní navštívili.

Uvedomili sme si tak, že sme v priebehu stáže získali unikátnu sadu poznatkov, ktorá takmer kompletne pokrýva potreby výskumného centra. Po ukončení tejto debaty sme postupne každý z nás predstúpili pred tím Dr. Stokina a v skratke charakterizovali, čo si zo stáže odnášame. Nasledovala už len rozlúčka a želanie si mnoho úspechov do budúcnosti. Každý z výskumníko nás ubezpečil, že kedykoľvek budeme niečo potrebovať, stačí napísať mail, zavolať, prísť a budú veľmi ochotní nám pomôcť či poradiť. Som neskutočne vďačný za čas, ktorí nám venovali a vedomosti, či skúsenosti, ktoré nám odovzdali. Bolo mi cťou sa stretuť práve s takouto skupinou ľudí. Na záver by som aj na tomto mieste uviedol svoje 3 body, ktoré som si zo stáže odniesol a boli odprezentované tímu Dr. Stokina.

1/

Pre vedeckú činnosť je neodmysliteľne dôležitá psychická pohoda a príjemné pracovné prostredie. To, čo môže znieť ako klišé však padlo snáď v každom rozhovore s jednotlivými vedcami. Ich pripomienky sa opierali hlavne o porovnanie predchádzajúcich skúsenosti s aktuálnou pozíciou. Dr. Stokin veľmi ostražito vyberá ľudí do svojich tímov a podpora zdravej súťaživosti medzi výskumníkmi je pre neho kľúčová. Pravidelne organizované “lab meetingy” premosťujú jednotlivé tímy, rozširujú obzory jednotlivých vedcov a uľahčujú nadväzovanie kontaktov medzi jednotlivými skupinami. Je dôležité aby ľudia vnímali, že objekt ich záujmu je odlišný, a preto si niesú priamou konkurenciou. Zároveň však používajú príbuzné metódy a prístupy, zdieľajú laboratóriá, čo im dáva obrovský priestor pre vzájomnú pomoc, radu, výmenu skúseností a spoluprácu.

2/

Veda sa môže zdať nedosiahnuteľnou, prípadne veľmi ťažko dosiahnuteľnou. To som si myslel aj ja, no opak je pravdou. Ľudia vo výskume sú veľmi otvorení novým možnostiam a novým ľuďom. Zisk Vášho vysnívaného miesta tak môže závisieť od jedného jediného e-mailu formulovaného správnemu človeku v správny čas. Trafiť sa môže byť náročné a preto to treba skúšať. Možnosti jednotlivých tímov často súvisia aj s možnosťami financovať nových ľudí. Veľká časť výskumníkov je však pripravená v tejto oblasti veľmi pružne improvizovať a tak neváhajte a ešte dnes pošlite e-mail človeku, ktorého publikácie Vás fascinujú. Netrápte sa veľmi ani formou tejto správy, zvyčajne majú títo ľudia veľmi málo času na Vašu správu ,preto vhodná forma je: “Vážený pán/pani/profesor…. Som študent/absolvent (koho, čoho)…. Hľadám (koho, čo). Navrhnite mi prosím termín stretnutia.” Samozrejme, môžte správu rozšíriť, ale pokiaľ sa daný človek k Vašej správe dostane a jeho tím sa nachádza vo fáze, kedy môže prijímať ďalšieho človeka, všetko ostatné a podstatné si vyjasníte pri telefonickom či osobnom rozhovore. Takže, nebáť sa ísť do toho. Už dnes. Najlepšie hneď (napíšte si aspoň draft, prípadne zoznam mailových adries a pošlite to večer).

3/

Posledný bod úzko súvisí s príbehmi, ktoré sme si počas stáže vypočuli. Mnoho ľudí sa počas školy aj po jej absolvovaní hľadá. Je úplne vporiadku spraviť si základný prieskum dostupných vedeckých inštitúcii a následne sa rozhodovať. Skutočnú vhodnosť daného rozhodnutia však človek môže vyhodnotiť až po nejakom čase a množstve vynaloženej energie. Práve toto je niečo, s čím som sám dlho bojoval. Nesedieť, neruminovať dokola už predžuté nápady o možnostiach angažovania sa v budúcnosti. Je nutné a žiadúce vyraziť, ísť, skúsiť, písať, hľadať, spoznať a to všetko s vedomím, že je úplne vporiadku svoje smerovanie časom prehodnotiť a zmeniť. Cesty všetkých, s ktorými sme sa stretli boli kľukaté. A čím bol výskumník vo svojom profesnom živote ďalej, tým kľukatejšia tá cesta bola. Veda a výskum sú o nepretržitom napätí, pozornosti a schopnosti veľmi rýchlo reagovať na meniace sa činitele. Netreba sa báť upustiť od rigidných predstáv o profesnom postupe a možnostiach. Je lepšie si vytýčiť isté mantinely a vrámci nich reagovať na podnety, ktoré prichádzajú či odchádzajú. Samozrejme, občas sa tá skutočná príležitosť objaví za našim pomyselným mantinelom, ktorý bude treba v daný okamih napriek riziku preskočiť.

Želám vám veľa radosti z čohokoľvek, čo robíte.

Martin Rusinko

TŘI STÍNY ŠÉFA VÝZKUMNÍKŮ – JAK TO VIDÍ ANIČKA?

Tak je to tady: KONEC. Ale tam, kde něco končí, tam něco jiného začíná? A proto bych se ve svém blogu dneska ráda zaměřila na to, co přichází (pro mě spooooustu školy) a co si ze stáže odnáším k budoucím výzvám (jak překonat spoooooustu školy + další zábavné výzvy)!

Náš poslední den stáže začínal standardně v osm hodin ráno přednáškou na technologii pojmenovanou „průtoková cytometrie“. Je to takový velký stroj, kterým protéká maličkatý proud tekutiny s buňkami, no… a pak jsou tam barvičky, kapičky, lasery, které slouží k rychlému roztřídění buněk. Prostě jako ti Popelčini holoubci probírají semínko po semínku/buňku po buňce a hezky je rozdělují podle velikosti. Kdyby místo holoubků (ty mám taky ráda!) přiletěl k Popelce přístroj průtokové cytometrie (ten by teda potřeboval hodně křídel ke vzlétnutí), tak by Popelka mohla tančit ještě o něco déle. A protančit s princem celou noc, to přece baví každého!

Pokračovali jsme na přednášku s doktorem Shin, jihokorejským vědcem soustředícím se na výzkum „signálních drah v buňce“ (= jak buňky spolu povídají). S ním a s jeho moc milou PhD studentkou Sofií z Portugalska jsme diskutovali o jejich výzkumu i jiných zajímavých tématech, jako jsou rozdíly ve způsobu vzdělávání mezi Jižní Koreou a Českou republikou. Nakonec jsme ještě stihli přednášku s Peruánskou vědkyní Gretsen na téma „RNA sekvenování“. Skoro dva týdny za námi, a pořád tolik nového poznání!

Pak už nastává pátek odpoledne a s ním přichází i uzavření naší stáže se závěrečnou diskuzí: „Co nám stáž dala?” Byli jsme požádáni si připravit pět bodů popisující hlavní myšlenky, které si ze stáže odnášíme. Jaké to jsou?

1. Nenechej utéct své sny – neboj se být ambiciózní v tom, čemu věříš.

2. Nadšení a láska k tomu, co děláme, je nezbytná.

3. Buď vždy “ten správný člověk” – respektuj ostatní, buď upřímný a čestný.

4. Mysli mimo box – ano, i to „nejméně pravděpodobné“ může být skutečností, pokud se nebojíš si zatím jít (doslovná citace od jedné vědkyně: „If you have the balls, do it“)

5. … pátý bod, to já vlastně nevím! Uvidím v budoucnosti, co všechno dalšího (a je toho nekonečně mnoho) si ze stáže odnáším a využiji ve vědě nebo při jakékoliv jiné činnosti.

Přestože pociťuji trochu smutku po skončení stáže v tak pozitivně fungující instituci, těším se na to, co po ní přichází! Nové poznání, nové zkušenosti, nový přístup a energie měnit věci tím správným směrem. A kde začít? U sebe. „Buďme těmi, kteří svým odhodláním ke splnění největších snů posunou svět tím správným směrem o malý krůček dál.“

Já se touto (super složitou – nekonečnou – s milionem překážek – s mnoha porážkami – s velkou motivací) cestou vydám.

Potkáme se na ni?

S pozdravem,

Anička