Velvyslanectví České republiky v Akkře

Úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou

Ghana zůstává pro mnohé z nás hodně vzdáleným, exotickým, až lehce tajemným místem. Jakub Švejkovský, poháněný odhodláním poznat autentickou Afriku, vyrazil stínovat úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně. Jeho zážitky jsou neskutečně pestré (mnohdy dokonce bizarní) – Jakub prožil osobní diplomatický minidebut, dozvěděl se, jak se v zemi podporuje český byznys, potkal ghanského prezidenta, poznal jak tu nejvíce nablýskanou, tak tu nejvíce umazanou Akkru. Poznal a pochopil historii této země, utvrdil se v tom, že se jedná o bezpečnou zemi a také dozvěděl se ale také například o vztahu Ghaňanů k hudbě. Navštívil ghanský parlament, byl u křtění dvou studen a zjistil, co znamenají výrazy Tro Tro, Dubajský kvapík či Nollywood a jaká je jejich role v životě obyvatelů téhle nezaměnitelné země. Přečtěte si jeho blog, kam netradiční porovnání a kontrasty denně zaznamenával. 👇🏼

______________________________________________________

Středa 28. března 2018

Na africkém kontinentu jsem doposud strávil necelé dva dny. V rámci okružní plavby po Středozemním moři jsem kromě turistických lákadel Sfingy, Cheopsovy pyramidy a jiných hrobek dávných králů Egypta poznal i ruch Alexandrie nebo malebnost Tunisu. To vše bylo k vidění na předem vytyčených místech a podél ověřených cest, kde místní cíleně potkáte jen zřídka. Většina z toho navíc převážně z pohodlí klimatizovaného autobusu… Ne! Takhle autentická Afrika ve skutečnosti určitě nevypadá.

Nabídky z projektu PročByNe? jsem zpovzdálí sledoval necelý rok. Odolával jsem a čekal na ideální stáž do doby, než jsem neuviděl obrovskou výzvu v podobě stínování paní velvyslankyně Margity Fuchsové v Ghaně.

Co já ale vím o Ghaně? Z gymplu jsem si zhruba pamatoval její polohu. V živé paměti jsem pak měl skalp českých fotbalistů, o který se postarali právě hráči Ghany na mistrovství světa v roce 2006, a tak nějak jsem tušil, že tamější ekonomika je výrazně postavená na vývozu kakaových bobů. Ghana pro mě ale stále zůstávala především hodně vzdáleným, exotickým a až lehce tajemným místem. Moje omezenost ve vztahu k této subsaharské zemi a vlastně obecně k Africe se tak paradoxně stala mou největší motivací, proč bych měl být za paní velvyslankyní vyslán právě já.

Po překonání síta tvořeného motivačními dopisy a nahráním videovizitky jsem obdržel pozvánku na finále ve Zlíně. Vstávání před čtvrtou a včasný příjezd na východ republiky po tří a půl hodinové cestě byly dalším ostrým testem. V prvorepublikové vile Tomáše Bati s výhledem na fabriky jeho impéria se pak mělo rozhodnout o vítězi. Po úvodním seznamovacím kole s ostatními devíti soutěžícími (už v přítomnosti paní europoslankyně Martiny Dlabajové) jsem si ale byl jistý, že tím já rozhodně nebudu…

A to tvrdím bez jakéhokoliv náznaku falešné skromnosti: řadu zajímavých motivací přebíjely ještě inspirativnější příběhy – ať se jednalo o sen pracovat v OSN, kde byla stáž v rozvojové zemi nutností, anebo o zkušenost v Peru, kde se pomocí konstrukcí sestavených z bambusu pro místní obyvatele získávala dešťová voda… Když pak na mě jako na posledního přišla řada, vsadil jsem na upřímnost. Netvrdil jsem, že mým dětským snem byla cesta do Ghany. Nelíčeně jsem přiznal, že mi vadí (ne)prezentace celého afrického kontinentu napříč nejen českými médii – zprávy z Afriky se dostanou do popředí pouze v případě, když se jedná o nějakou katastrofu nebo o něco zcela bizarního – v týdnu finále tuto podmínku stoprocentně splnil snímek prezentovaný západními médii, na němž učitel v ghanské škole kreslí křídou na starou tabuli základy práce s počítačem.

Krom touhy poznat pravou tvář Afriky, jež bych mohl posléze představit i dalším lidem, kteří africký kontinent doposud poznali obdobně povrchně jako já, mě hnala dopředu i vidina neopakovatelného zážitku. Nahlédnutí do diplomatického života a možná inspirace z pracovních zkušeností nastudovaných ze životopisu paní velvyslankyně (ať už z konzulátů v New Yorku, sekretariátu UNESCO v Paříži či z manažerského vedení divadla Husa na provázku) mě vedle toho všeho rovněž nesmírně lákaly. V mých očích se navíc člověk nejvíce posouvá díky situacím, v nichž se pohybuje mimo svou komfortní zónu. A to dvoutýdenní stáž na cizím kontinentu absolutně splňuje.

Po úvodním „motivačním“ kolečku přišly na řadu dvě krátké debaty, vždy po pěti soutěžících. Diskuze o kontroverzních tématech – řešení uprchlické krize nebo podoba pomoci rozvojovým zemím – nebyly zrovna oddychové. Po jejich absolvování a asi i díky jasným a konkrétním nápadům na zlepšení obou situací se mi podařilo vklínit mezi postupující polovinu. Coby zbylá pětice jsme se tak odebrali do podkroví vily, kde má sídlo poslanecká kancelář Martiny Dlabajové.

V příjemné atmosféře, na kterou naštěstí nedolehla skutečnost jediné „letenky“ do Ghany, jsme čekali na spojení mezi Zlínem a Akkrou. To se po několika minutách podařilo navázat a skypovat s paní velvyslankyní jako úplně první jsem šel tentokrát já. Zopakoval jsem svou hlavní motivaci – tedy poznání cizího světa a diametrálně jiné kultury, o kterých bych rád v různých i mediálních formách rád vyprávěl ostatním. Sám jsem nepočítal s postupem mezi posledních pět, proto pro mě bylo podstatně větším překvapením, když paní europoslankyně po všech pěti rozhovorech řekla: „Do Ghany poletí Jakub.“

Někomu to může připadat jako drobnost, ale neodradilo mě sepisování motivačních dopisů a ani nahrávání videovizitky. Upřímná nebo možná až kouzelně prostá motivace a k tomu hlavně velká dávka štěstí mě nakonec postrčily o kousíček dál před ostatní, kteří vyprávěli leckdy i zajímavější příběhy. Protentokrát jsem to já, kdo řeší očkování proti žluté zimnici, anebo hledá nejefektivnější způsob, jak se prohrabat veškerou byrokracií spojenou se stáží. Před Ghanou mám stále velký respekt. Už se ale nemohu dočkat, až poznám její skutečnou tvář.

Jakub Švejkovský

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE

Messenger do Ghany

pátek 13. července 2018

“Já jsem si myslela, že jste messenger,” byla první věta, kterou mě zkraje března ve dveřích zlínské Vily Tomáše Bati přivítala Bára Janečková z týmu PročByNe? A nutno říci, že sytě červená čepice, dlouhý kabát a bytelný ruksak k takovému soudu možná přeci jen mohly vybízet. K mému překvapení jsem ze všech deseti “messengerů” byl já nakonec tím, kdo získal “zásilku”, kvůli níž se všichni účastníci finále na východ republiky sjeli – tedy kvůli dvoutýdennímu stínování paní velvyslankyně Margity Fuchsové v hlavním městě Ghany Akkře.

Zatímco jsem od té doby prostřednictvím sociálních médií sledoval nábory na další stáže, většinou včetně jejich brzkých realizací, sám jsem se na svou cestu teprve připravoval. A je potřeba říci, že poctivě, a hlavně poměrně zdlouhavě. Těsně po zmíněném finále mi totiž Bára Janečková, tentokrát už plně obeznámená s mou skutečnou identitou, nastínila, že získat všechny dokumenty umožňující mi vstup do onoho afrického státu bude trvat zhruba tři měsíce. Tolik? Nechápal jsem a asi i tehdy trochu doufal, že Bára mírně přehání.

Nepřeháněla. Víceméně nejvíce času zabralo byrokratické kolečko. Bezpečnostní prověrky jsem byl sice nakonec ušetřen, i tak jsem musel dodat zhruba sedm dokumentů trestním rejstříkem počínaje a žádostí na Ministerstvo zahraničních věcí konče, a to kvůli tomu, že se celá stáž bude odehrávat na velvyslanectví,neboť ostatní turisté resort o vstup přímo žádat nemusí. Po odevzdání všech náležitostí je ministerstvo začalo teprve zkoumat, což zabralo zhruba měsíc a půl. Až po té době jsem mohl započít další část přípravy.

Tou bylo očkování proti žluté zimnici, které je pro vstup do země povinné. Nepředstavujte si ale nějakou injekci proti klíšťatům, tohle byla poctivá živá vakcína, již tělo zpracovává zhruba týden. Díky její síle jsem první večer proležel. Břišní tyfus a meningokok byly naštěstí už jen její umírněnější sourozenci.

Po tomhle martyriu zbývalo “jen” získat vízum, což ale chvílemi připomínalo obdobu procedury na ministerstvu. Povolení ke vstupu do země vyžadovalo třeba čtyři vyplněné žádosti, odevzdání výpisu z účtu nebo zvací dopis. A nejen to. Vízum mě stejně jako ostatní požadavky opět trochu zaskočilo svou komplexností. Když jsem ale v půlce června překonal i tuhle poslední překážku, mohl jsem se po absolvování maratonu požadavků začít do Ghany řádně těšit.

A to včetně všech předsudků, které jsem si o téhle, pro mě stále tajemné části Afriky, od svého okolí vyslechl. Čekám na vídeňském letišti a doufám, že se mi co nejdříve podaří poznat pravou tvář mnohých z nich a případně ony předsudky i vyvrátit.

Jakub

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE II.

Pátek 13. července 2018

Dubajský kvapík, Tro tro a Nollywood

Mám rád dny, kdy se dozvím a naučím něco nového – k čemuž během prvního dne v Ghaně bylo hodně příležitostí. Tak třeba říkají vám něco výrazy Tro tro nebo Nollywood? Mně už ano, ale než vám je osvětlím, tak uvedu vše hezky popořadě.

Ráno druhého dne cesty na africkou stáž jsem načal netradičně – probudil jsem se v sedačce letadla, po levé ruce s korpulentnějším Skotem a po ruce pravé s Indem sjíždícím nejskvělejší filmové hity jeho země. Mně ale více než spolucestující sužovala krátká doba na přestup, o které jsem věděl, že budu mít na letišti v Dubaji. Letadlo totiž mělo na asijský kontinent přistát v 6:20, gate do Akkry se pak měl zavírat už v 7:10 a spoj měl následně startovat o půl osmé.

V Dubaji jsme skutečně přistáli na minutu přesně, ale další půl hodinu trvalo, než jsme se dostali do samotné budovy letiště. Mezitím jsem se ještě v autobuse přepravujícím z letadla do budovy raději zeptal podle vzhledu očividného Ghaňana, jestli spoj skutečně letí už za necelou hodinu. Vytřeštil na mě oči a uklidnil mě, že mám určitě na předem vytištěné letence špatně uvedený čas (v Emirátech je o čtyři hodiny víc než v Ghaně). Uklidnil jsem se proto a už jsem přemýšlel nad tím, jak si stačím prohlédnout honosné dubajské letiště, o kterém jsem toho tolik stejně jako o celém městě slyšel.

Ze snění mě za několik málo okamžiků probral značně neklidný zaměstnanec aerolinek čekající přímo ve dveřích letištní budovy. Ten skoro až vyděšeně po lidech z našeho autobusu vykřikoval: „Akkra? Akkra!“ Když jsme se k němu s Ghaňanem přišli a přihlásili se, že do jím vykřikované destinace skutečně letíme, ukázal kamsi do dálky a ať prý rychle běžíme za tou paní. Skvělé. Snad jen jedinkrát jsem detektorem prolétnul rychleji a doteď se stále snažím vzpomenout, jestli jsem náhodou v tom kvapu někde něco nezapomněl. Na nás dva – autobusové kumpány – se nabalilo ještě dalších několik lidí, a tak jsme vytvořili dlouhý štrúdl, který se klikatil napříč dubajským letištěm. A že to bylo pořádné klikatění, tamější odletové haly jsou opravdu obrovské, já na plánované kochání v tu ránu rezignoval a snažil se jen neztratit stále zrychlující asijskou letušku, vedoucí naší spontánní výpravy. Naštěstí jsme přišli včas a při průchodu do letadla jsem stačil zaslechnout, že ještě nemají třicet pasažérů. Na ty jsme nakonec čekali tři čtvrtě hodiny, takže nějaké to krátké kochání mohlo přeci jen proběhnout…

Akkra! Konečně po více jak čtyřech měsících jsem tu. Do imigrační fronty jsem si nechtěně a neméně suverénně stoupnul do té s nápisem GHANA NATIONALS a začal vyplňovat formulář. Zhruba po pěti minutách, během nichž mě propíchly snad všechny pohledy ve frontě, se mě jeden z místních zeptal, jestli si jsem jistý, že stojím správně. Druhý pokus naštěstí vyšel a ani u přepážky už nebyl žádný problém. Hned za ní mě přivítal Jarda Zukerstein, zástupce paní velvyslankyně Fuchsové, se kterým jsme zanedlouho objevili můj kufr a vydali se do města.

Tam na nás měl čekat řidič Silvestr, který ale někam – neznámo kam – na chvíli zmizel, tak jsme pár minut počkali. Jak mi bylo hned vysvětleno, Afričané si s nějakým striktním dodržováním času veliké vrásky opravdu nedělají. Cesta na velvyslanectví byla krátká, ale i tak jsem stačil zahlídnout několik zajímavých věcí. Dostali jsme se do menší zácpy a mezi stojícími auty se buď po svých nebo sedíce na skejtech proplétali prodavači s nejrozmanitějším zbožím. Kartáč, sladkosti, boty, simka do mobilu nebo snad banánové chipsy? S ničím není problém. Když je fronta ještě delší, člověk si prý podle Jardy dokáže i na večer obstojně nakoupit.

Velvyslanectví sídlí v trochu starší budově, její genius loci je díky tomu silný a nezaměnitelný. V útrobách jsem se konečně setkal i s milou paní velvyslankyní Margitou Fuchsovou a dalšími zaměstnanci. Pracuje zde celkem šest Čechů, dvakrát tolik místních a o bezpečnost se tu stará pes Bublina a velká želva, kterou jsem zatím bohužel neměl tu čest potkat.

Když jsem se ubytoval, vyrazili jsme do města zařídit to nejdůležitější. Bývalá britská kolonie na ostrovní evropský stát odkazuje minimem věcí, jednou takovou je třeba ulice Oxford street, tedy takové ghanské Příkopy. Tam jsem si vyměnil peníze a zařídil místní simku, abych vás byl schopen o všem patřičně informovat. Nikde jsem během cesty neviděl nějakou hromadnou dopravu, tak jsem se optal Jardy, jak se místní ve čtyřmilionové metropoli přesouvají. Odpověď zní „Tro tro“. To je výraz pro zdejší dodávky, ve kterých se jezdí opravdu ve velkém. Zastávky tady nejsou striktně vedené a o tom, jestli a kde se zastaví, rozhoduje spolujezdec řidiče zvaný Mate – kámoš. Z vyprávění bych si troufl říci, že Tro tro se díky své specifičnost pyšní sociálním vlivem srovnatelným s naší hospodou. Doufám, že o tomhle specifickém druhu dopravy toho zjistím více, snad i na vlastní kůži.

První den byl klidný a zakončili jsme jej na večeři u paní velvyslankyně. Během večera jsem se třeba dozvěděl, že místní ani tolik nebere filmová produkce z amerického Hollywoodu nebo indického Bollywoodu. Ani jedno z toho. Ghaňané mají nejblíže k Nollywoodu, tedy k nigerijské obdobě, jejíž filmy se často promítají na zdejších televizních stanicích.

První den byl ještě hodně rozkoukávací, ty další mi více prozradí o celém chodu velvyslanectví a povinnostech lidí v něm. Jestli budou i další chvíle zde v Ghaně takto nabité, myslím, že to tu snad nějak přežiju 🙂

Jakub

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE III.

sobota 14. července 2018

Pád Bastilly v Akkře, ghanský prezident a všeprodejci

Silniční prodejci. První den jsem si myslel, že v Akkře jsou především na pár hlavních tazích a bral je spíše jako takovou úsměvnou a nevýznamnou součást města. Po dni číslo dva tohle tvrzení musím vzít s pokorou zpět.

Naopak si troufnu tvrdit, že na silničních prodejcích stojí místní obchodování a snad se neurazí, když si je dovolím nazvat „pochůdnými sámoškami“. Když jsme s paní velvyslankyní Fuchsovou a tentokrát mladším řidičem Thomasem vyrazili do jiné části rozhlehlé Akkry, ještě více mě zaskočil právě počet prodejců a rozmanitost jimi nabízeného zboží.

Zaprvé, silnice jsou jimi opravdu lemované až napěchované. V jednu chvíli vidíte, jak u kraje místní řezník porcuje prase, v zácpě zase žasnete nad tím, jak jsou ženy schopné na hlavách nést obrovské lavory plné sodovek nebo dřevěné prosklené konstrukce s ovocem. Většina z nich si zboží ničím nepřidržuje, jen má určitě nesmírně těžký náklad (který bych si jen tak ze zvědavosti rád potěžkal) vyrovnaný pomocí speciálně smotaného šátku, díky kterému lépe balancují své artikly. Některé z nich navíc mají na zádech malé děti, tyhle matky jsou zkrátka superženy.

Zadruhé, většina prodavačů prakticky nemá pud sebezáchovy, protože přecházení po tří proudových silnicích i se zbožím je tu naprostou rutinou. I když s těmi pruhy silnice je to trochu komplikované – žádné tu totiž nejsou vyznačené. Cesty jsou sice široké a vyasfaltované, nicméně v jednu chvíli si vedle sebe „hoví“ pouhá dvě auta, nicméně za pár vteřin už se na sebe tísní Tro tro, kamion a dva osobáky. No a to pak se zatajeným dechem fandíte řidiči Thomasovi, kterého jste mezitím překřtili na Ester Ledeckou, a doufáte, že tenhle ďábelský slalom absolvuje bez jediného škrtnutí o „ostatní branky“.

Zatřetí, všichni prodavači mezi sebou kooperují, žijí v symbióze a společně vytvářejí skutečně pestrou nabídku, ve které si vybere každý. Takže když jsme s paní velvyslankyní chtěli v zácpě ochutnat ony banánové chipsy a námi oslovený prodavač je zrovna neměl, někam dozadu vykřikl náš požadavek a za chvíli už nám tuhle sladkost do okýnka předávala mladá slečna.

Začtvrté, není neobvyklé, abyste u silnice a na silnicích potkali i malé děti. Ty buď stejně jako starší obchodníci třeba prodávají špunty do uší, pouze drží různé nápisy o Ježíšovi, náboženství, naději a budoucnosti nebo po řidičích chtějí jídlo. Ti odrostlejší pak v zácpě přiskočí se stěrkou a už už řidičům myjí okna za pár cedi (místní měna).

Místní obchodování jsem opravdu poznal o trochu více. Navštívili jsme třeba korálkárnu, kde pracují zhruba dvě desítky místních. Ti nejprve vezmou staré skleněné flašky, které rozdrtí, směs dají do pece, tu pak vyklopí do speciálních forem. Když směs zchladne, tak jednotlivé korálky zdobí. Navštívili jsme i trh s uměleckými produkty, kde ve změti na sebe stlučených stánků najdete obdobně pestrou, avšak přeci jen jinou nabídku. Můžete si zde vybrat z masek, sošek, klů, rohů, krokodýlích kůží nebo třeba z pro Ghanu typické tkaniny Kente. Všechny z pestrých barev téhle látky – ať už zlatá, modrá, zelená, černá a spousta dalších – mají prý svůj speciální význam a každá odkazuje na něco jiného. Já neodolal a pořídil si alespoň motýlka.

Na oparem zahaleném pobřeží Atlantiku jsme si ještě odskočili do krásné místní galerie, kde narazíte na umění z celého západu Afriky. Vstup je zdarma, ale k mému smutku jsme uvnitř potkali jen minimum návštěvníků, místní pak už žádné.

A večer jsem konečně měl možnost poznat i ryze diplomatickou událost. Tentokrát i se zástupcem paní velvyslankyně Jardou Zukersteinem jsme totiž navštívili recepci pořádanou francouzským velvyslancem. Ten akci uspořádal v rámci nejvýznamnějšího francouzského svátku – pádu Bastilly. Velvyslanec nás pozval do své rezidence, kde ve velké zahradě žijí malinké antilopky. Ty se ale před námi bohužel celý večer schovávaly.

Celá akce pro mě byla něčím zcela novým. Po úvodním přivítání si vzal slovo právě loučící se francouzský velvyslanec. Ten mluvil o svém vztahu k této africké zemi, nutnosti udržet dobré francouzsko-ghanské vztahy a samozřejmě nezapomněl zmínit ani blížící se finále světového šampionátu ve fotbale, kam se probojovali i jeho krajané. Po něm si vzal slovo ghanský ministr zemědělství a po jeho projevu zazněly hymny obou států. Recepce se zúčastnil dokonce i prezident Ghany, Nana Akufo-Addo. Toho jsme přímo neviděli, ale oba řečníci ho během svým proslovů nezapomněli vzpomenout.

Neděle bude sice trochu klidnější, já bych vám ale rád v dalším článku trochu přiblížil ghanskou historii.

Kuba

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghan

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE IV.

pondělí 16. července 2018

Hrdá, nezávislá a taky rozdělená Ghana

Jen málo věcí vás ráno nakopne intenzivněji než téměř úplné předávkování se cukrem z přesladké marakuji. Ovoce – česky příhodně mučenka – sice roste vedle Ghany i v jiných tropických oblastech, ale i tak tahle plodina obstarala mou první snídani z lokálních produktů.

Neděle byla volnější, proto zástupce velvyslankyně Jarda Zukerstein musel odolávat mému bombardování otázek a dotazů už od snídaně téměř po celý den. Nicméně díky jeho záviděníhodnému přehled mám nyní pojem o ghanské historii o něco ucelenější.

Do míst, které dnes nazýváme Ghanou, už v 15. století připluli první portugalští mořeplavci, kteří si všimli výrazných nalezišť zlata. Vzácný kov přilákal i jiné evropské národy, třeba Švédy, Dány či Němce. V historii této subsaharské oblasti ale samozřejmě zastávají významnou roli především původní obyvatelé. Někdy ke konci 17. století několik kmenů dohromady vytvořilo mocné Ašantské království, jehož centrum bylo ve vnitrozemském městě Kumasi (do něj se společně s paní velvyslankyní a Jaroslavem v rámci tohoto týdne vydáme). Ašanťané se sousedními státy a Evropany obchodovali se zlatem. Zároveň to byli právě oni, kdo s kupci ze starého kontinentu kšeftovali právě i s otroky.

Z Evropy do Ghany dorazili ještě Britové, kteří ji roku 1821 kolonizovali. Na takzvaném Zlatonosném pobřeží, jak zněl oficiálně používaný název této kolonie, Angličani vydrželi přes jedno století. Ještě ohledně oficiálních jmen států se sluší uvést, že blízká Libérie se označovala jako Pepřové pobřeží, Gambie pobřeží Usměvavé (Smiling Coast) a Pobřeží slonoviny název zůstal dodnes. Ašanťané si samozřejmě britský diktát nenechali líbit, a tak se v tropech mezi oběma etniky odehrálo několik válek.

V neděli jsme se jeli podívat k místu s názvem Independence Square, kde oblouk a slavnostní plac s tribunami připomínají ghanskou nezávislost. Tu stát na Británii získal v roce 1957, čímž se stal prvním svobodným státem kolonizované subsaharské Afriky. Když si Češi jako svého tatíčka hýčkají Tomáše Garrigua Masaryka, Ghaňané v této souvislosti uctívají Kwame Nkrumaha. Jeden z šesti „otců zakladatelů“ byl prvním premiérem, posléze i prezidentem země a velké slávě se těší i po šesti dekádách.

Ghaňané jsou na svou nezávislost patřičně pyšní a když už jsem použil příměr s Čechy, tak oproti nám jsou pyšní o poznání výrazněji. Zmíněné svobodné prvenství mezi kolonizovanými státy černé Afriky místním zavře oči i před zdejší chudobou a Ghaňané sami sebe oproti sousedním státům berou jako příklad demokratické země. Na rozdíl od ostatních zemí se ve zdejší politice skutečně dodržuje pravidelné střídání mandátů.

Ono místo připomínající svobodu země je kousek od Atlantského oceánu. Neodolali jsme a vydali jsme se podívat i na pláž. Na tu jsme došli skrz Labadi Beach Hotel, jehož koloniálně laděný háv ocenila v roce 1999 i britská královna Alžběta II.

Pláž mě zaujala tím, jak se na ní byly dva světy, které oddělovaly jen kůly s lanem. Na té straně „hranice“ dál od moře ve stínu palem odpočívali především hoteloví hosté a pár dalších návštěvníků. Tahle část pláže se osvěžovala nápoji a užívala si svěžího oparu Atlantiku. Na straně blíž k moři se předháněla řada místních v rozmanitých činnostech.

Prvně mi na pláži někdo nabídnul dvě malá štěňátka za 150 cedi – v přepočtu za 600 korun. Když jsem se zeptal, jak jim prodavač říká, odvětil mi, že žádná jména nemají, protože s nimi jen obchoduje. Kromě všudypřítomných všeprodejců ale přibyli další. V jeden moment mi někdo nabízel ze hřbetu koně projížďku a za chvíli už se čtveřice mladších chlapců předváděla kromě polykání ohně i v artistických kouscích včetně salt, za které by se Berouskovi hoši neměli důvod stydět.

V rámci neděle jsme samozřejmě splnili i pracovní povinnosti. Pro všechny členy diplomatického sboru je skutečně nadmíru nutné udržovat a starat se o vztahy s vyslanci ostatních států. My se s Jardou proto vydali na méně formální setkání, které pořádal zástupce německého ambasadora, podle diplomatického slangu jednoduše „dvojka“.

Překvapilo mě, jak diplomatická komunita v rámci Akkry drží při sobě a jak vřelé vztahy v ní panují. Přeci jen zahraniční politika chtě nechtě stojí a padá na osobních kontaktech a v případě Ghany je skvělé, že sem ostatní státy vyslali takto milé a komunikativní zástupce. Takže si pak buďte jistí, že když 30 lidí z různých koutů světa na zahradě před obrazovkou fandí Chorvatům na finále mistrovství světa ve fotbale a tenhle červenobílý kostkovaný tým v zápase vyrovná, že to slyší snad půlka Akkry.

Jakub

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE V.

Úterý 17. července 2018

Tváře Zlatonosného pobřeží

Na svou dvoutýdenní cestu do Ghany jsem nepřijel poznávat pouze samotnou zemi, ale především zdejší české velvyslanectví. Jeho strukturu, řád a fungování se vám budu snažit průběžně přiblížit. Úřad je rozdělený na několik úseků. Nejvíce jsem zatím poznal práci paní velvyslankyně řídící celou ambasádu a taky povinnosti jejího zástupce Jardy, který má na starosti politickou, rozvojovou, tiskovou a kulturní agendu.

Jak už jsem zmínil prostřednictvím předchozích článků, na velvyslanectví kromě tuctu místních pracuje několik dalších Čechů. Obchodně-ekonomickou oblast má na starosti Tomáš, jeho žena Dana (kterou jsem zatím nepotkal) pak vede konzulární a vízový úsek. S ní spolupracuje i Lukáš, který do hlavního města Ghany dorazil teprve na začátku léta. Novic na úřadě je konzulární referent a na starosti má také sekretariát. Poslední z krajanů, se kterým bohužel nebudeme mít šanci se sejít, je Vojta, pod nějž spadá provozně-ekonomický úsek.

Přiznávám, vůči českým vysokým školám jsem měl tendenci být možná až moc kritický. Během studia žurnalistiky se mi nelíbilo mnoho neuchopitelné teorie a taky neosobní přístup – z gymplu jsem byl totiž díky jediné třídě v ročníku zvyklý na komunitní kolektiv. Nicméně mé výtky často tvořily pouhé marginality. Přesto jsem se po pondělním dopoledni na českém velvyslanectví přeci jen na naše univerzity podíval ze zcela jiné perspektivy – tady v Akkře je totiž tento den určený pro schůzky s žadateli o dlouhodobý pobyt v Česku. A o ten v drtivé většině žádají právě studenti toužící po studiu na našich univerzitách.

Společně s Jardou, Lukášem, pracovníky ambasády Ghaňanem Bertinem a Laetitiou z Pobřeží slonoviny jsme vyslechli několik příběhů včetně motivací, proč si ghanští žadatelé vybrali zrovna malou zemi v srdci Evropy. I když některé z adeptů dál nepustila nějaká banalita typu prošlého pasu nebo špatně dodaného či chybějícího dokumentu, obecně se ve všech tvářích, které se mihly v okýnku, dal číst hlad po lepším životě.

Na mě osobně tyto dvě hodiny hodně zapůsobily. Snažil jsem se představit si sám sebe na druhé straně přepážky, kdy úředníky, na něž se dívám zespodu, stěží slyším, pod palbou jejich otázek jsem čím dál nervóznější a zároveň se bojím, že dlouho šetřené finance na školné jsem do nějaké evropské země posílal naprosto zbytečně.

I když jsem obdivoval pragmatické počínání všech přítomných v místnosti, neubránil jsem se mírnému „fandění“ ghanským studentům. Ale netuším, jestli se třeba na jednoho mladíka, který už nechce dál prodávat telefony a sim karty a touží po studiu zemědělství na brněnské Mendelově univerzitě, usměje štěstí. Ačkoliv by lidé z ambasády rádi pomohli, v potaz musí brát finanční možnosti žadatelů na studium v Evropě a ty v drtivé většině případů prostě nejsou dostatečné.

V neděli u zástupce německého velvyslance mi jeden z jeho krajanů řekl: „Jestli chceš poznat Ghanu, tu skutečnou Ghanu, vydej se do rybářské čtvrti Jamestown.“ Po konci pracovního dne jsme proto jeho radu vyslyšeli a zamířili právě tam. Cestou jsem už podruhé během krátkého pobytu v Ghaně těsně nezahlédl prezidenta země. Ten okolo našeho auta projel v kordonu zrovna ve chvíli, kdy jsem se s perfektním načasováním musel nutně dívat na druhou stranu. Pak už jsem stihl jen nekonečný štos ochranky. Tak třeba do třetice…

Jamestown je jeden z místních slumů. Když přijedete k majáku, už z dálky tušíte tu chudobu, která je níže pod ním. Hned na začátku se nás ujal vcelku milý a nevlezlý průvodce, o kterém i Silvestr na závěr prohlásil, že jsme na něj měli štěstí, bez něj bychom prý fotit vůbec nesměli. Průvodce hned zkraje začal mluvit o pevnosti naproti majáku, kterou vybudovali na začátku 17. století Portugalci. Stejných staveb se po ghanském pobřeží táhnou desítky. Tyhle pevnosti dříve sloužily jako shromaždiště otroků, které pak vozili do Ameriky (o tom podrobněji v dalších dnech).

Bylo mi hrozně hloupé procházet se Jamestownem dosyta najedený a s velkým foťákem okolo krku mezi desítkami stlučených a hodně skromných příbytků. Okolo poskakovaly a pokřikovaly nahé děti, z většího odstupu pak naši skupinku sledovali jejich rodiče. Chudoba skutečně bila do očí ze všech stran a já přitom věděl, že i kdybych chtěl, tak jim nemůžu nijak ani ničím pomoci. Celý výjev byl umocněný ještě výrazným pachem – všude se udily ryby, podle slov průvodce jsou totiž všichni obyvatelé slumu rybáři.

Připadal jsem si jako na mraveništi. Navíc, jak jsme přicházeli blíž k moři, lidí stále přibývalo. Pobřeží bylo poseté dlouhými dřevěnými loděmi, dokonce jsme míjeli jednu nově vyráběnou. Obyvatelé slumu pak buď přímo chytali ryby v oceánu nebo je v tom alespoň velká část z pevniny podporovala. Na místě vedle toho všeho funguje i škola, všem dětem ze slumu se v ní ale vzdělání určitě nedostává.

Po chvíli jsme rybářskou čtvrť opustili, já ale díky ní poznal novou tentokrát odvrácenou tvář Ghany. Kolik jich tahle africká země ještě má?

Kuba

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE VI.

Středa 18. červnence 2018

Diplomatická bublina v oblacích

Ghana je zemí výrazných rozdílů. V pondělí večer jsem procházel chudinským slumem, kde lidé bydlí v chatrčích, jejichž zdi tvoří prkna a okna pak ručníky. Obyvatelé tam po mně sice nechtěli peníze, zároveň jsem ale na tomto místě během půl hodiny nezahlédl jediný úsměv. Lidem tam obživu obstarává rybolov, tudíž si tak nějak vystačí. V jeden moment jsem dokonce pro mě překvapivě zahlédl poměrně korpulentní Ghaňanku sklánějící se a míchající sytě oranžovou polévku. Naštěstí se i zde v rybářské vesnici dostává dětem vzdělání – školní docházka je v Ghaně povinná, a navíc se od loňského roku po splněném slibu prezidenta ani na střední neplatí školné.

Celý tento výjev prudce kontrastuje s tím, když jsem přesně o den později seděl ve 25. patře nejvyšší budovy ve městě a na všechny problémy Akkry shlížel z patřičné výšky luxusního Sky baru. To bylo ale až večer, úterní dopoledne se neslo v čistě diplomatickém duchu – stejně jako den před tím byly na plánu pohovory na víza do Česka, tentokrát ale ta krátkodobá. Někdo by si možná mohl myslet, že zájemci o víza na kratší dobu se oproti těm žádajícím o dlouhodobý pobyt liší pramálo. V tomhle případě se nicméně naplno ukázal úplný opak.

Nyní už známá sestava ve složení – konzulární referent Lukáš, zástupce paní velvyslankyně Jarda a pracovníci ambasády Laetitia z Pobřeží slonoviny a Ghaňan Bertin – si musí dát větší pozor než v případě udělování dlouhodobějšího vstupu. U krátkodobých pobytů je hrozba zneužití víza a nelegální setrvání v Evropě častější.

Když proto přijde místní – věkově hluboko po Kristových letech – který nikdy v žádné jiné zemi nebyl a nejednou toužebně prahne po týdenní návštěvě Prahy, v níž by se za své i na Ghanu skromné příjmy nedoplatil, musí být konzulové obzvlášť na pozoru. Ale obcházení víz je spousta. Existují třeba i takzvaní převaděči, kteří vlastní silný pas (myšleno americký či evropský) a fingovaným sňatkem se snaží do Evropy dostat někoho jiného, s kým mají společné jen jméno ve zfalšovaném oddacím listu.

Ambasáda v Akkře je oproti jiným úřadům po světě personálně nadprůměrně rozrostlá (a to i díky fence Bublině a staniční želvě, která je neželvovsky rychlá). Ghanské zastoupení sice v žádném případě nemůže konkurovat Washingtonu, Pekingu, Bruselu a dalším diplomaticky velkým rybám, na nichž pracují desítky lidí, nicméně třeba polovina Evropské unie, Dakar nebo například Bagdád jsou o poznání menší „úlovky“.

Česká velvyslanectví v Africe (a taky například v Asii a Austrálii) se pak ještě oproti těm evropským úřadům liší v tom, že často pokrývají i několik vedlejších zemí. Výjimkou není ani Ghana, pod zdejší ambasádu spadá sousední Burkina Faso, Pobřeží slonoviny, Togo a dále ještě Libérie, Sierra Leone a Guinea-Bissau. Do minulého roku to pak byly ještě Guinea a Gambie.

V úterý jsem skutečně poznal diplomatickou rozmanitost v celé její kráse. Jarda, který má na starosti politickou agendu (a vedle toho rozvojovou, tiskovou a kulturní agendu a v době nepřítomnosti konzulky Dany zastává i její úřad) měl schůzku v místní kanceláři Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Tam řešil, jak se Ghana stará o běžence, kteří se navrátí z Evropy jako neúspěšní žadatelé o azyl.

Během jednání mě zaujala situace i jiné země, a to konkrétně sousedního Pobřeží slonoviny. Na území tohoto státu žije tři čtvrtě milionu lidí bez státní příslušnosti. Tento smutný fenomén způsobilo několik událostí. Jednou z nich bylo vyhlášení nezávislosti na Francii v roce 1960. V tu chvíli se totiž na území státu ocitla spousta lidí z celé západní Afriky, kteří nebyli schopni doložit svůj původ. Situaci nijak nepomohly následné občanské války.

Já sám jsem pak prožil takový osobní diplomatický minidebut, kdy jsem byl vyslaný do kanceláře Delegace Evropské unie v Akkře. Místní vláda slíbila uspořádat referendum kvůli teritoriálnímu uspořádání, k čemuž se ale najednou příliš nemá a v září příštího roku jej pravděpodobně už nestihne. Proti tomu je právě Delegace EU a formou dialogů se členy parlamentu se alespoň trochu snaží dát věci do pohybu. Jestli to vyjde, měl bych se i já v příštím týdnu tohoto jednání zúčastnit.

Aby byl diplomatický úterní „desetiboj“ úspěšně dokončen, nesměla chybět závěrečná recepce, tentokrát v egyptské režii. Na tu jsme s paní velvyslankyní a Jardou ale málem vůbec nedorazili, těsně před námi na velké křižovatce vlétla motorka do boku křižujícího osobáku. Situaci jsem pořádně neviděl, ale patrně to byla vina motorkáře, který se okamžitě snažil z místa ujet. Majitel auta, který byl připraven o okénko a lak na levoboku, se ale úprku rozhodl zamezit. Z vozu ovšem vyletěl tak rychle, že jej ani nijak nezabrzdil a ten tak třídou v Akkře jel dál zcela samovolně. Do toho všeho náš řidič fascinovaný probíhající estrádou vůbec nedával pozor na cestu a k další kolizi nedošlo jen díky spolujezdkyni neřízeného auta, která se naštěstí duchapřítomně dostala k volantu…

My tak mohli dojet na recepci pořádanou egyptským velvyslancem, kam oproti té francouzské přišli výhradně diplomaté. Mezi hosty byla navíc i dcera prvního prezidenta země Kwame Nkrumaha, která v minulosti neúspěšně kandidovala na hlavu státu. Když už formální akce začínala svou divokou světelnou show připomínat více diskotéku, odebrali jsme se do srdce večerní Akkry.

I když s tím srdcem je to tady problematické. Na ghanské metropoli je pozoruhodné, že nemá přirozené centrum. Není tu žádný meeting point typu „pod ocasem“, my se tak alespoň vydali na zmíněnou nejvyšší budovu ve městě, do Sky baru, kde byl dovršen ghanský sociální kontrast.

Za 24 hodin jsem si vyzkoušel diplomacii v několika formách a rovinách a vedle toho poznal jak tu nablýskanou, tak tu nejvíce umazanou Akkru. Na jeden den, soudím, slušný počin.

Kuba

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE VII.

Čtvrtek 19. července 2018

Jezdec noční Akkrou a oxfordský intelektuál

Ghanu a české velvyslanectví v ní se snažím pochopit, pokud možno, co nejkomplexněji. K tomu mi měrou více než vrchovatou dopomáhá zástupce velvyslankyně Jarda, který všechny mé dotazy (i ty banální) trpělivě a věcně zodpovídá.

Už první den směřovala jedna z mých otázek na to, jakých osobností si Ghaňané nejvíce váží. Kromě prvního premiéra i prezidenta nezávislé Ghany Kwame Nkrumaha, o kterém už jsem psal, Jarda bez většího přemýšlení vypálil ještě jméno pozdější hlavy státu – Jerryho Rawlingse. “Je to bývalý letec, který v době, kdy byl v úřadu, brázdil ulice noční Akkry na motorce a sám bojoval proti kriminalitě,” vysvětloval mi Jarda původ nesmírné popularity stále žijícího státníka. O Rawlingsovi vám toho pro tuhle chvíli více neprozradím, ale těm z vás, kdo se prokoušou níže, můžu slíbit zajímavé, až šťavnaté pokračování…

V Akkře jsem na dva týdny, během nichž se mi snad povede plně poznat spletitý a sofistikovaný chod celé ambasády. Středeční den pokračoval ve svém koloběhu. Stejně jako v předchozích dnech celé dopoledne zabraly pohovory k vízům, odpoledne pak Jarda s konzulárním referentem ještě řešili stanoviska k povolením z předchozích dní.

V samotném úřadu se ale jednalo o jeden z těch poklidnějších dnů. Díky tomu vybyl čas na to, abychom se jeli podívat na Makola market, který je stejně divoký, nespoutaný a bezprostřední jako samotní Ghaňané, kteří v něm nakupují. Když jsme se k trhu přibližovali, pouličních obchodníků, ať už s velkými lavory na hlavách se vším možným nebo jejich kolegů s rozloženými stánky, přímo úměrně přibývalo. Stále jsem si pod názvem trhu představoval nějakou obrovskou budovu s neonovým nebo alespoň křiklavým nápisem MAKOLA MARKET, nebo přinejmenším nějaký plotem vyhrazený rozsáhlý plac. Po další čtvrt hodině jsem to už nevydržel a řidiče Silvestra jsem se optal, kde že ten trh je. „Makola is everywhere here,” odvětil mi pobaveně. Trochu jsem se styděl, že mi to nedošlo dříve, nicméně konečně jsem si mohl vychutnat všechnu tu spletitost.

Nejeli jsme tam kvůli nějakému konkrétnímu produktu, takže jsme si prošli jen pár stánků. Ale i během té chvilky jsme viděli, že majitelé obchůdků toho nabízí logicky ještě více než všudypřítomní a několikrát zmínění pochůzkoví prodavači. Na Makole seženete jednoduše vše – od žvýkaček, tradiční ghanské látky kente po motor do auta. Snad jediné, co jsem ani z jedoucího vozu nezahlédl, byla živá zvířata. Nicméně Makola je samostatný organismus, který tvoří spoustu různých “orgánů”, ničemu sebebizarnějšímu bych se proto na ďábelském trhu nedivil.

Večer nás pak čekala netradiční recepce jihoafrického velvyslanectví ke stoletému výročí narození Nelsona Mandely. Kvůli premiérovému konání akce nikdo z ambasády nevěděl, co od ní čekat a kdo všechno se jí zúčastní. S paní velvyslankyní jsme se proto vydali do koloniálně laděného Labadi Beach Hotelu (o něm už jsem v jednom z předešlých článků rovněž psal), Jarda se oproti tomu vydal na rozlučkovou večeři s loučícím se izraelským velvyslancem.

Vzpomínkový večer na nejslavnějšího Jihoafričana pojali jeho krajané jedním slovem velkolepě. Celý konferenční sál byl posetý zdařilým logem celé akce, které tvořila číslice 100 a jedničku představovala zaťatá pěst symbolizující celoživotní Mandelův boj proti apartheidu. Kromě několika chodů byla pro hosty připravena nejedna hudební vložka včetně saxofonových sól a živelných afrických písní. Mluvili také výrazní řečníci, mezi nimi třeba ministryně JARu Lindiwe Sisulu. Ale hlavně u nejprominentnějšího stolu v sále seděl současný prezident Nana Akufo-Addo spolu s již zmíněnou bývalou hlavou státu Jerry Rawlingsem.

U koho začít? Vezmu to pro pořádek chronologicky. Jerry Rawlings je napůl Ghaňan a z otcovy strany rovněž poloviční Skot (jeho původ ale místní, když se jich zeptáte, tipují na stoprocentně ghanský). Bývalý pilot stíhačky se prezidentem stal už v pouhých 34 letech a v čele úřadu setrval předlouhé dvě dekády. Ačkoliv má tenhle sedmdesátník charisma jako hrom, jeho osobní kouzlo nebylo tím, co ho dostalo do úřadu. Uspořádal celkem tři vojenské převraty – po pokusu o ten prvním byl uvězněn a hrozil mu trest smrti. Tomu utekl díky dechberoucímu projevu, jímž si naklonil veřejnost a který mu jednoduše zachránil život. Od roku 1979 pak byl s dvouletou přestávkou prezidentem po dvě dekády – díky dalším dvěma úspěšným převratům i legitimně vyhraným volbám.

Ačkoliv se na éru prezidenta Rawlingse vzpomíná jako na vojenský režim, v celé Ghaně uslyšíte spoustu názorů, že by se tyto časy měly vrátit, protože ty jediné by zemi postavily znovu na nohy. Mně to nedalo a na závěr celé akce jsem si stoupnul do štrúdlu, na jehož konci se všichni s urostlým sympaťákem, kterému musel být kokpit poměrně těsný, mohli vyfotit.

Rawlings si užíval četného zmiňování od všech řečníků, sám ale projev o zásluhách 27 let vězněného bojovníka za lidská práva Mandely nepřednesl. Na rozdíl od současného prezidenta Nana Akufo-Adda. Ten měl oproti stíhacímu pilotovi zcela jiný osud – jeho otec patřil mezi ghanských šest otců zakladatelů (vedle Nkrumaha) a svému synovi dopřál prvotřídního vzdělání. Kromě University of Ghana studovala současná hlava státu i v Londýně a na prestižní Oxford University.

Akufo-Addo je v úřadu od loňského ledna a už stačil splnit jeden ze svých předvolebních slibů: střední školy jsou zdarma. Do budoucna má ještě dvě vize. Tu první vystihuje už její heslo „One district = one factory“. Prezident by rád posílil výrobu v jednotlivých regionech. Jeho možná ještě výraznější snaha nese název „Ghana beyond aid“. Prezident jednoduše nechce, aby na Ghanu bylo dále od ostatních států pohlíženo jako na rozvojovou zemi, nýbrž jako na rovnocenného partnera.

Po dvou neúspěšných pokusech jsem nakonec přeci jen spatřil současného ghanského prezidenta.

Z nablýskaných recepcí se teď vydáme do o poznání skromnějších končin. Daleko od Akkry budeme křtít nové studny. Ale o tom až v příštím blogu.

Kuba

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE VIII.

Pátek 20. července 2018

Studna naděje, zvědavosti a nepoznaných chlupů

Na úplném začátku předesílám, že v pořadí sedmý den jsem prožil dosud největší zážitek během svého dosavadního ghanského pobytu. Zprvu na to ale den nevypadal. Spíše jsem si myslel, že na silnici z hlavní metropole Akkry do druhého největšího města Kumasi budu svědkem úplně všechno, jen ne nejsilnějšího momentu. Diplomatický život se totiž neskládá jen z recepcí, obědů a večírků, občas je potřeba taky vyrazit do terénu.

Co byste řekli na vstávání ve 4.30 a přejezd autem 250 kilometrů? To všechno kvůli projektu české ambasády, která pomáhá stavit studny na místech, kde není přístup pitné vody. Tu tak obyvatelé dané komunity musí dennodenně donášet třeba v kanystrech od benzínu několik kilometrů.

Studny byly nicméně několik hodin severně od pobřežní metropole a cesta na ně byla vším, jen ne něčím nudným. Řízení a provozu jsem se tu zatím věnoval minimálně, což je hřích. Věci, co se tu skutečně co každou chvíli na silnicích dějí, jsou naprosto neuvěřitelné. S klidem teď prohlašuji, že české vozovky jsou těmi nejrovnějšími, nejnudnějšími a nejméně problematickými cestami, co jsem poznal.

Kde začít… Už v jednom předchozím článku jsem zmínil absenci pruhů na drtivé většině míst. Když jsme vyjeli za město, většina řidičů včetně našeho Silvestra svým motorovým ořům ráda takříkajíc „protáhne nohy“. Proč proto nepředběhnout ty pomalejší valachy. Tady nastává první problém – řidiči se s předjížděním skutečně nepářou. Často najedou do protisměru, v němž jedou několik stovek metrů. Protijedoucí auta to ale nijak nevyvádí z míry, zařazení se v takovou chvíli do odstavného pruhu je samozřejmost.

Ghanští řidiči jsou oproti těm minimálně pražským neuvěřitelně klidní, troubit začnou až ve chvíli, kdy je ve městě od druhého vozu dělí skutečně nějakých pár centimetrů – a že se to tu děje každou chvíli. Když už to nějaký z účastníků provozu na silnici přeci jen přežene, vyslouží si originální doporučení, ať se svým řidičským umem táhne raději do Lagosu (hlavního města nedaleké Nigérie).

Jízdu na dálnici vám také zpříjemní snad desítky druhů retardérů nebo ve zdejších šířkách spíše skokánků a ramp. Netušil jsem, že místní nechají vyřádit svoje kreativní buňky právě na tomhle.

Samostatnou kategorií tu pak jsou díry. Existovat tu obdoba českého monitorovacího serveru Výmoly.cz, zdejší verze spadne do několika minut. Silnice jsou tu skutečně pestré, chvíli jedete, vidíte převrácený tirák v příkopě, minete několik sešrotovaných aut, přes cestu vám přeběhnou v tom lepším případě kozy, v tom horším stádo krav. Červená na semaforu je tu skutečně jen smluvní, zácpy vás můžou potkat všude v libovolnou denní dobu a běžné je třeba i couvání 20 metrů po přejetí odbočky, to jsem dokonce zažil na vlastní kůži.

Na silnicích tu skutečně zažijete všechno. Mám takovou teorii, že každá stáj z Formule 1 před podepsáním nového jezdce sem do Ghany adepta pošle na finální generálku. Když stáji auto po jednom měsíci bez jediného škrábance vrátí, má smlouvu v kapse a před sebou zářnou budoucnost. To se ale povede málokterému pilotovi. Věřte mi.

Dost už ale o světě oleje a spálených gum. Cestou na první studnu jsme se na okraji města Kumasi stavili v továrně, která vznikla ještě díky československé pomoci. Z původních tří velkých investicí (dále ještě sklárna a stáčírna minerálních vod) už tu zůstal jen tento podnik, který se soustředí na výrobu bot. Před pár lety vznikla dohoda, že obuv bude od firmy kupovat ghanská vláda pro armádu a policii. Jenomže z úmluvy nakonec sešlo, přednost dostaly čínští a indičtí dovozci. Přesto továrna nepřestala boty vyrábět, v čemž tkví nejvážnější problém – obuv v tuto chvíli nikdo nekupuje, sklady se plní a neubývají.

V další části továrního komplexu se vedle toho vyrábí obrovské nádrže, z nichž jedna z nich byla použita i pro první studnu, kterou jsme jeli pokřtít. Cestou jsme ještě nabrali otce celého projektu, pana Isaaca Owusu. Přístup nenápadného Ghaňana je nesmírně příkladný a přál bych si, aby zemi s takovou láskou spravovalo více podobných lidí.

Když nás nevyasfaltovaná cesta pořádně naklepala (většina silnic je normálně vyasfaltovaná s nutnými výmoly, což ale neplatí pro okraje měst a vesnice, tam už jsou jen ty výmoly), dojeli jsme konečně ke škole, kde až donedávna neměli přístup k vodě, kterou museli složitě a zdlouhavě donášet.

Ceremoniál začal až pěknou chvíli po našem příjezdu. A i dlouho po jeho začátku se okolo plácku se studnou a stanu s námi hosty a nejvýznamnějšími členy komunity stále co každou chvíli vyrojil nový zástup dětí.

Hlavní náplní byly projevy, během kterých zástupci školy na všechny způsoby děkovali ambasádě a panu Owusovi. Otec studen a zástupce velvyslankyně Jarda pak díky opětovali a mluvili především o tom, jak projekt před dvěma lety začal. O další nezanedbatelnou složku se postaraly řečnicko-tanečně-zpívaná „intermezza”, jejichž autoři používali pro uši Evropana bizarně znějící věty – obtížně se to popisuje, všechny vyřčené věty opisovali zcela stejnou výšku tónů včetně totožné dikce, díky čemuž tyhle krátké vsuvky zněly lehce komicky.

Pak už jsme konečně šli přestřihnout pásku a slavnostně studnu spustit. Všechny děti nás obklopily a z očí jim sálala nezměrná zvědavost. Řidič nám pak říkal, že pro mnohé z nich jsme byli možná prvními bělochy, které v životě viděli.

Kouzelný byl například moment, když jsme se všichni fotili před studnou. Stáli jsme před ní pár minut, přičemž jako kdyby mě po chvíli někdo začal zezadu tahat za chlupy na ruce. Ohlídnul jsem se a skutečně několik žáků s obrovským zrušením zkoumalo to, co na žádných jiných rukou nikdy předtím neviděli. Jejich bázlivost postupem času výrazně opadávala, a když jsme se s Jardou nebránili nebo děti od nás neodehnali učitelé, snažil se nás chytnout za alespoň kousíček ruky i tucet dětí.

Když jsem hrával florbal a po zápase jsme měli autogramiády, ani zdaleka jsem si nepřipadal takovou rockovou hvězdou jako nyní. Studenti za námi chodili a žádali nás o fotku, chtěli nás obejmout nebo se skutečně jen dotknout libovolného kousíčku našeho těla. Možná i proto, aby je učitelé trochu rozptýlili, pustili do obřích reproduktorů hudbu.

V mžiku se zvedl prach z toho, jak všechny děti začali tančit. A věřte mi, méně nucenou a spontánní párty jsem neviděl. Vedle malinkých dětí tančili teenageři a já se jen kochal tím energickým výjevem, ze kterého sálala radost na nás všechny přihlížející. Jestli musím Ghaňanům něco nechat, tak je to tanec, rytmus a bláznivé kreace, které jim z těla nikdo nedostane.

Ještě chvíli jsme ve škole zůstali a pozorovali ty nejoriginálnější pohyby. Výjev jsem si skutečně moc užíval, za týden strávený v Ghaně na mě děti svou zvědavostí a spontánností zapůsobily zatím nejvýrazněji. Sem tam nás ještě někdo zatahal za chloupky a my se pak přeci jen vydali načerpat síly na další dalekou cestu příštího dne.

A jestli učitelé žákům nechali reproduktory zapnuté, studenti na plácku před studnou šťastně tančí ještě teď.

Kuba

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE IX.

Rada stařešinů pod stoletým mangovníkem

Ghanská města se oproti těm evropským možná nepřekvapivě výrazně liší. Už jsem to nakousl v dřívějším článku – nenajdete tady centrum v pravém slova smyslu. Budovy navíc v drtivé většině případů nejsou vyšší než tři patra, metropole jsou proto mnohem rozlehlejší. Druhý den cesty za pokřtěním obou studen jsme začali právě v jednom takovém – v centru Ašantského království (které tu stále existuje) s názvem Kumasi.

Mezi ním a hlavním sídlem Akkrou je podle mého zběžného pozorování hlavní rozdíl ve velikosti staveb. V Kumasi jsou baráky na první pohled mohutnější, v průměru o patro větší, přesto je většina z nich nedostavěných. A to jsem zrovna nepřiletěl v době, kdy jim do kolaudace zbývá pár dnů. V takovémto stavu setrvávají klidně i několik let. Na tom se ostatně hezky zrcadlí přístup místních k plánování. Když vydělají peníze, rychle je investují do stavby, když peníze dojdou, čekají. Na nějaké promyšlené úspory je neužijete.

Kolem těchto budov, ze kterých trčí dráty a jsou ještě bez oken a omítky, jsme se tedy prokousávali během dopravní špičky. A to ne jednou, v cizím městě jsme se totiž několikrát ztratili. V souvislosti s tím vás nesmím ochudit o zdejší komunikační detail. Když se chcete někoho optat na cestu, jakékoliv zavolání na dotyčného vám nepomůže. Na Ghaňany musíte zasyčet. Když tak učiníte, v tu ránu cukne vaším směrem hlava klidně půltuctu místních.

Po intenzivní hodině syčení jsme se konečně doplazili před kancelář pana Isaaca Owusu, kterého znáte z předešlého dne. Jeho jsem popisoval jako nesmírně příkladného nenápadného chlapíka, který na rozdíl od ostatních místních nepřijde půl hodiny po smluveném srazu, ale naopak s desetiminutovým předstihem. Přesto jsem nevěděl, jak silný příběh se skrývá za otcem studen a ředitelem dobročinné Student Business Organization for Sustainable Development.

Kolik máte sourozenců? Já mám jednu sestru, znám spoustu rodin se třemi dětmi, víc už se podle mě v Evropě považuje za neobvyklé. Isaac má sourozenců 27. Jeho otec, ghanský pan Klapzuba, žil v otevřeném polygamním svazku se čtyřmi ženami v jedné větší místnosti. Mnohoženství je zde stále legální, narazíte na něj hlavně v odlehlejších regionech a vesnicích, přesto to není nějaký raritní jev. I řidič Silvestr (sám má „jen” sedm dětí se třemi ženami) nám hned vypráví o svém dědečkovi s šesti manželkami a více než třemi desítkami potomků.

Ale zpět k Isaacovi – stejně jako jeho 27 sourozenců pracoval i on na otcově farmě. Mimochodem on jediný překročil hranice rodné vesnice. Nynější šéf dobročinné organizace se dobře učil, dodělal střední (což zde vůbec není samozřejmostí), nicméně na univerzitu hned nešel. Matka se s otcem rozvedla, toho tak Isaac už nikdy neviděl, a sama pak zanedlouho zemřela. Isaac proto vysokou školu studoval rozkouskovaně, protože si na každý ročník musel předem poctivě vydělat.

I s jeho asistentem jsme se vydali vstříc čtyři hodiny cesty vzdálené vesnici v regionu Brong Ahafo. Silnice skončila a před námi zůstala už jen udusaná hlína antukové barvy s místy většími či středními výmoly. Chvíli jsme sice museli počkat, než si pasák zpacifikuje stádo krav, zanedlouho jsme však do komunity dorazili.

Místní nás posadili pod stříšku, nad kterou se tyčila mohutná koruna stoletého mangovníku. Obzvlášť Jarda usazený na krásném vyvýšeném křesle připadal spíše jako náčelník než zástupce velvyslankyně. Skutečné vedení vesnice v tradičních róbách se posadilo na vzdálenou stranu mangovníku, tedy zhruba nějakých 25 metrů od nás. Když už jsem zmínil tento strom, je potřeba uvést, že plodiny z něj – manga – se tu po celé zemi prodávají opravdu ve velkém.

Následovalo tradiční pozdravení se s radou starších – nejprve jsme vstali my, došli až k nim a potřásli si pravicí. Když jsme uvítali i toho posledního stařešinu a dosedli jsme na svá křesílka, opakovalo se to celé znovu akorát s tím rozdílem, že šla rada za námi.

Celou dobu mluvili vesničané jazykem Twi [čuji], zdejší linguou francou, ze které nám útržky překládal pan Isaac. Pravidelní čtenáři (zdravím rodinu, přítelkyni, Jardu a paní poslankyni Martinu Dlabajovou) už z Twi znáte jeden výraz, konkrétně ten pro autobus – Trotro. Já mám oproti vám náskok v podobě slovních spojení „Mee da si“ – děkuji, „Obroni” – pozdrav pro bělocha nebo poetické označení toho, který přišel zpoza horizontu – a ještě slovo „Obibini” – fráze, jíž se užívá na oplacení pozdravu místním.

Akce ve vesnici měla s předchozím dnem ve škole společnou jen tu křtěnou studnu. Snad jestli se chtěli vesničané vytáhnout, snad jestli nás chtěli přijmout za své a vyjádřit nám tak dík, začali nám ukazovat svoje tradiční „hry”. To, že se na jakoukoliv, byť jen sebekratší hudební vložku začne vrtět půlka komunity včetně kojících matek, už nás moc nepřekvapilo. Nové pro nás byly dvě hry uprostřed kruhu – během té vždy dvě ženy musely chytnout padající kamarádku, v dalším ryze mužském si v kole předávali pecku manga do doby, než jeden z nich pokazil předávku.

A vyjádření díků se samozřejmě neobejde bez darů. V jednu chvíli před námi vesničané postavili hromadu yamu (místních brambor) a na tuto vzniklou hranici položili nebránící se slepici. Naše stejně vyděšené pohledy s Jardou se setkaly přesně ve stejný moment a už jsme jen vyhlíželi krátký švih mačety, která bude mít na svědomí opeřencovo obětování. Snad si místní v našich tvářích přečetli ono zděšení, slepici po chvíli odnesli.

Jako poslední dar nás každého oblékli do tradičních ghanských hávů. Následovaly oficiálněji laděné projevy a vedle Isaaca a Jardy jsem pár hodně banálních slov utrousil i já sám. Když jsem ale několikavětou řeč do mikrofonu zakončil termínem „Mee da si”, vesnice bouřlivě zatleskala.

Vesničané nám na stůl zanedlouho postavili obrovský koš překrytý bílou látkou. Se stejným zděšením jsme vyhlíželi vyčuhující peří, nakonec se ovšem ukázalo, že bílý háv skrývá jen sušenky. Celý ceremoniál vyvrcholil přestřižením pásky u studny. U té pan Isaac obecně mluvil o podpoře dalších projektů a nezapomněl zmínit, že jeho organizace ráda pomůže, ale jen tehdy, když vesničané do věcí vloží vlastní úsilí – jako třeba v tomto případě vyhloubení základů. Takový přístup ocenil i řidič Silvestr, podle kterého právě teprve při vlastním zapojení vesničané studnu náležitě ocení a budou se k ní i patřičně chovat. Koneckonců to šofér glosoval trefně: „You have to have your sweat in it.”

Slavnost zakončila opět dvě kola potřesení rukou s radou starších, po něm už z mikrofonů začala hrát hudba a vesničané včetně malých dětí rozvlnili nejen své boky.

Před odjezdem jsme si ještě prohlédli místní školu. Když jsem se hlásil na tuto stáž, uvedl jsem, že mě mrzí, když z Ghany nebo z celé Afriky do médií uniknou jen nějaké katastrofy nebo bizarní zprávy. Jako příklad jsem uvedl obrázek ghanského učitele s křídou u tabule vysvětlujícího základy práce s počítačem. Musím říci, že bych se nedivil, kdyby tuhle fotku redaktoři z BBC pořídili právě zde. Ve dvou chatrných přístřešcích se v šesti třídách učí něco okolo 130 studentů. Stejný počet dětí pak připadá na školku, pro kterou není určená budova a předškoláci tráví dny v lese pod stromy.

Vesnice byla zatím tou možná nejopravdovější částí Ghany, kterou jsem měl možnost poznat. Děti byly sice méně bezprostřední a ne tak nebojácné jako předešlého dne, přesto jsme si celý ceremoniál nesmírně užili. A když jsme nasedli do auta, po několika minutách jsme zjistili, že v zadní části vozu nejsme sami…

Kuba

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE X.

Roadtrip po Ghansku

Obchod s otroky se do historie Ghany podepsal tučným a naprosto nesmazatelným písmem. Otroci se sváželi do pevností, které dodnes lemují ghanské pobřeží. V sobotu jsme měli po křtění dvou studen volnější den a cestou zpátky do Akkry jsme se proto do jedné z těchto staveb, kterou navštívil i bývalý prezident Spojených států amerických Barack Obama, taky vydali.

Cape Coast, kde pevnost stojí, je nějaké čtyři hodiny cesty z města Kumasi ve středu země, odkud jsme vyráželi. Díky tomu jsem měl spoustu příležitostí optat se místním životem protřelého řidiče Silvestra, který pro české velvyslanectví jezdí už 18 let, na ghanské reálie, které mému evropskému vnímání zůstaly nepochopené.

Spousta Ghaňanů má například na tváři zcela viditelnou jizvu různých tvarů a na nepravidelných místech. Sám jsem nebyl schopen rozklíčovat, proč je některý z místních zjizvený a proč další naopak není.

Silvestr nám to objasnil jen zčásti. Šofér začal vyprávění tím, že on sám jich má na tváři hned 14, ovšem ne tolik výrazných. Jizvy si nechávají dělat především lidé z vesnic a odlehlejších regionů – řidič je z východoghanské oblasti Volta (pojmenované po stejnojmenné řece), Bertin z konzulátu na ambasádě má prý zase velkou jizvu kvůli tomu, že pochází ze severu země. Sofistikovanější podoby jizviček o svém nositeli můžou třeba prozradit, že se v rodině jedná o třetího narozeného syna. Znaménka jsou navíc celoregionálním trendem, všimnul jsem jich rovněž na tvářích Tožanů a rodáků z Pobřeží slonoviny.

Cestu chvílemi lemovaly bujaře rostoucí stromy včetně palem, ve vesnicích zase místy prosvítala antuková a pro zdejší končiny typická hlína. A Silvestr pokračoval ve vyprávění. Zajímalo mě, koho Ghaňané považují za národní osobnosti. Věděl jsem, že herci, spisovatelé a obecně lidé z umělecké sféry se tu netěší takové pozornosti jako třeba u nás. Proto mě řidičova odpověď nepřekvapila. S pro Ghaňany takovým typickým „předmlasknutím” Silvestr povídá: „Eii, you know, footballers.”

Kopaná se v Ghaně těší opravdu extrémní popularitě. Když sem tam někomu z místních prozradím, že nejsem ze Švédska ani z Německa, kam vždycky jejich úvodní dva tipy míří, zhruba tak půlka z nich hned s rozzářenou a taky lehce posměvačskou tváří utrousí: “We beated Czech Republic at the World Cup in 2006.” A mají pravdu. Naše výjimečná generace tehdy v čele s dnes již legendami Pavlem Nedvědem, Tomášem Rosickým a Petrem Čechem svůj druhý zápas na světovém šampionátu s týmem „Černých hvězd” (tak se Ghaně ve fotbalovém světě skutečně přezdívá) nezvládla poměrem 0:2 a po následné prohře s pozdějšími vítězi z Itálie se pakovala domů.

Ghanskou lásku k fotbalu více než sloní paměť na výhry definuje událost z roku 2010. Asamoah Gyan, kapitán Černých hvězd, se ve čtvrtfinále mistrovství světa v úplně poslední minutě nastavení rozbíhá k penaltě. Ta byla odpískána kvůli tomu, že hvězdný útočník soupeřů, Uruguayec Luis Suárez, očividnou rukou vyboxoval jasný gól z vlastní brankové čáry, což pro hráče, který není brankář, znamená automaticky červenou kartu a okamžité vyloučení. Když Gyan skóruje, Uruguay už nebude mít žádný prostor pro vyrovnání a Ghana tak proklouzne do semifinále šampionátu nejen poprvé ve své historii, ale bude i prvním týmem z afrického kontinentu, kterému by se takový úspěch kdy povedl.

Uruguayský brankář absolutně neodhaduje směr střely a Gyanova rána míří do zcela odkryté brány. Jenže míč trefí pouze břevno. Zápas postoupí až do řádného penaltového rozstřelu, v němž už ghanský kapitán pokutový kop sice suverénně proměňuje, ale i tak po zápase skrývá obličej do dlaní. Jihoamerický celek totiž Ghanu v rozstřelu porazil a sen s puncem senzace byl ten tam.

Jak už to bývá, takový smutný okamžik nenechají národy fotbalových maniaků jen tak. Gyanův dům raději okamžitě začala hlídat policie a nešťastný fotbalista musel své mamince odpřísáhnout, že penalty už nikdy v životě kopat nebude a raději je přenechá šťastnějším spoluhráčům. A co padouch tohoto příběhu Suárez? Silvestr si nebral příliš servítky a jeho slova interpretujme tak, že by se fotbalista Barcelony při návštěvě Ghany asi necítil zrovna komfortně a ani bezpečně.

Přes to, co jsem v předchozím odstavci vylíčil, je nutné Ghaně přiznat, že v ní bezpečno je. I když se běloši v pozdních hodinách vrací noční Akkrou, kromě pokřikujících prodejců a žebrajících dětí je nikdo neohrozí. To ale neplatí pro blízkou Nigérii. Už při vyslovení názvu tohoto státu by si šofér, který v ní strávil jeden rok, očividně nejraději odplivl, kdybychom zrovna ve vysoké rychlosti nevzdávali holt mladoboleslavským inženýrům. Stát čítající sto osmdesát milionů obyvatel je prý skutečně nebezpečný. Krádeže jsou v Nigérii běžným denním úkazem, oproti Ghaně tam zkrátka není v takové míře bezpečno.

Povídali jsme dlouho, a tak jsme s předstihem za nějaké tři a půl hodiny spatřili typický opar Atlantiku. Pevnost v Cape Coastu čekala, až prozradí své tajemství.

Celý pás pevností táhnoucí se po ghanském pobřeží si hýčká seznam památek UNESCO. Při pohledu na stavby vybudované Portugalci a později udržované Švédy, Dány a následně i Angličany, vás nádech koloniálního období jednoduše pohltí.

Už před příchodem Portugalců v 15. století existoval poměrně rozsáhlý obchod několika národů včetně toho ghanského napříč Saharskou pouští. Evropany vybudované pevnosti se pak etablovaly coby obchodní centra. Hlavním prodejními artikly na nich kromě zlata, koření a slonoviny byli i otroci.

Vždycky jsem ono koloniální období považoval za jednu z nejtemnějších částí historie, kterou mají na svědomí ryze jen roztahovační Evropané. Ale ono to takhle černobílé přeci jen ve skutečnosti nebylo. Ano, Evropané byli ti, kteří otroky převáželi v úděsných podmínkách přes oceán v obrovských lodích, v místním muzeu bez obalu nazvaných „floating coffins” – doslovně plovoucí rakve.

Jenomže už jsem si nikdy nelámal hlavu s tím, kde Evropané všechny otroky zajali. To měli na svědomí samotní Ghaňané, především příslušníci mocného Ašantského království, které jsem už v dřívějších textech zmiňoval. Většinou jim vesničané či členové ne tak dominantních kmenů posloužili k výhodným obchodům.

Ale tohle všechno nebyl evropský výmysl, otroctví se v regionu provozovalo dokonce už před naším letopočtem. Podle paní velvyslankyně se třeba dělo i to, že vlastní rodiče prodali své syny jako nevolníky.

Přesto všechno si otroctví většina lidí spojí se Severní Amerikou, pro kterou znamenali černoši levnou pracovní sílu na nejen bavlnových a cukrových plantážích. Před několika lety se právě v pevnosti Cape Coast byli podívat i manželé Barack a Michelle Obamovi. Tehdejší první americká dáma má k místu specifický vztah, přímo odtud kdysi převezli jejího prapředka.

Po expresivním průvodcově výkladu rozumím tomu, že se prezidentova choť měla rozplakat ve chvíli, když viděla úděsné podmínky stísněných kobek, ve kterých se na plavbu čekající otroci tísnili klidně až tři měsíce. Při představě, že je v genderově oddělených místnostech na sebe ve stoje a absolutní tmě namačkaných dvě stě dospělých lidí, je děsivá. A hádáte správně. Na záchod a do sprchy si ze zamčené kobky skutečně odskočit nemohli.

Celý den byl pro pochopení Ghany a její historie velice přínosný, ať už se jednalo o vyprávění řidiče Silvestra anebo prohlídku staré pevnosti. Další den je potřeba prozkoumat i sousední Togo. Věděli jste, že to mohla být československá kolonie?

Kuba

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE XI.

Zázrak u Sarakawy

Britové, Francouzi, Španělé, Italové, Němci, Holanďané a Belgičané. Víte, co nás téměř spojovalo s těmito národy? Stejně jako oni mohlo mít i Československo svou africkou kolonii. Když tatíček Masaryk dorazil po vzniku republiky vítězoslavně do vlasti, nemusel být prezidentem pouze nově vzniklého státu. Po první světové válce poražené Německo se totiž muselo vzdát i svých kolonií včetně Toga.

A právě souseda Ghany měli možnost spravovat Čechoslováci. O to velice usiloval a inicioval především diplomat Jan Klecanda, známý více pod pseudonymem Havlasa. Jak víme, jeho záměr se nakonec neuskutečnil. Togo si mezi sebe rozdělila Francie s Anglií. Obě mocnosti nerespektovaly přirozenou hranici mezi Ghanou a Togem tvořenou řekou Voltou a Angličané tak ke ghanskému území přidali několik tisíc kilometrů čtverečních. Obyvatele voltské oblasti proto mezi sebou nechtěně dělí státní hranice a kromě jejich rodného jazyka Ewe mluví obě části nuceně rozděleného regionu jiným úředním jazykem.

K možnému zisku československé kolonie se váže zajímavá legenda. Sami posuďte, jestli může být pravdivá. K dohodě už údajně bylo o poznání blíž, než jak jsem o odstavec výš popsal, a z Československa do západní Afriky byl dokonce vyslán diplomat, jehož identitu se nám bohužel zatím nepodařilo nikde dohledat, se sumou potřebnou pro zakoupení kolonie. Jenomže po kufříku plném peněz se i s jeho nositelem slehla zem. Kontury příběhu jsou možná až moc bizarní, přesto si nemyslím, že by nemohl být alespoň z části postavený na skutečných událostech…

Celou historii týkající se kolonie v Togu píšu z jednoduchého důvodu, který mnozí z vás díky předchozím textům už patrně tuší. České velvyslanectví v Akkře má na starosti kromě Ghany dalších šest států, mezi které se řadí i tato bývalá francouzská kolonie. Se zástupcem paní velvyslankyně Jardou nás do tamější metropole Lomé zavedla čtyři diplomatická jednání.

Po tříhodinové cestě z Akkry jsme na celnicích obou zemí byli nuceni strávit zhruba půl hodiny. Samotného mě zaujalo, že řidič Silvestr na rozdíl od nás nic takového podstupovat nemusí, Ghana s Togem a dalšími státy (čítající celkem 14 členů) jsou totiž součástí takzvaného ECOWASu. To je zkratka pro Economic Community for West African States, tedy pro takový „africký Schengen,“ v němž se můžou obyvatelé členských zemí volně pohybovat.

Po několikanásobném zrentgenování vražedným pohledem zhruba tuctu úředníků jsme vklouzli do Lomé, jehož poloha je pro hlavní město velice netradiční. Metropole leží na nejjihozápadnějším cípku země, těsně nalepená na hranice s Ghanou. Zdejším politikům kvůli umístění jejich centrály nezávidím několik set kilometrů dlouhé cesty do odlehlých severních oblastí.

Na sever Toga do rodné vesnice Pya letěl v lednu 1974 i tehdejší prezident země Gnassingbé Eyadéma, který svrhnul a nechal zavraždit předchozího vůdce země Sylvana Olympia. Letadlo se nicméně zřítilo poblíž jiné vesnice Sarakawa a z pěti lidí na palubě přežil jediný – právě hlava státu Eyadéma.

Ten celou událost využil k masivnímu kultu osobnosti, z vesnice Sarakawy vytvořil poutní místo a celou nehodu obrátil proti Francouzům, které obvinil z atentátu. I díky tomu se prezidentovi následně podařilo zestátnit obrovské fosfátové doly – hlavní těžební minerál v Togu – čímž si upevnil svou pozici a vliv (v současnosti už dlouhé dvě dekády vládne Gnassingbého syn Fauré, který po otcově smrti do úřadu nastoupil coby čerstvý dvacátník).

Podle dne zestátnění dolů je v Lomé pojmenovaný i Hotel 2 Fevrier, ve kterém jsme bydleli po dobu našeho pobytu. Jestli Akkra a ostatní ghanská města nemají přirozené centrum, tožská metropole jej má právě v této 102 metrů vysoké budově, která nadšeným návštěvníkům filmového festivalu v Karlových Varech může připomínat srdce lázeňského města, Hotel Thermal. Vedle nejvyšší stavby v Lomé je ještě parlament a památník nezávislosti na Francii, od které se Togo odtrhlo v roce 1960.

Hotel 2 Fevrier jako kdyby svou impozantní výškou oproti ostatním nízkým budovám vytvářel i obrovské rozdíly v tožské společnosti. Budova je nejreprezentativnějším místem pro zahraniční návštěvy, diplomaty a setkávání politiků, zatímco za jejími zdmi žijí obyvatelé s celosvětově dvanáctým nejnižším domácím hrubým produktem na hlavu. Před třemi lety navíc britský deník Independent označil Togo za nejdepresivnější místo, ve kterém se na světě dá žít. Tento vysoký hotel proto představuje skutečnou sociální superbublinu, přičemž vláda nemá a asi ani nechce mít předmět dostatečně ostrý na to, aby jím bublinu propíchla.

Z pokoje jsme měli výhled i na místní fotbalový stadion. Na jeho trávníku kdysi začínala ikona celého Toga, vytáhlý útočník s permanentním úsměvem na tváři Emanuel Adebayor. Ten se z malé západoafrické země dostal na ty nejzářivější adresy světového fotbalu – do londýnského Arsenalu a jeho městského rivala Tottenhamu, oblékl dres miliardářského Manchesteru City a na chvíli působil taky v bílém baletu (něco málo říkající i těm nejzarytějším sportovním nekonzumentům), tedy ve španělském Realu Madrid. I z prostředí ne úplně následujícího nejnovější trendy mezinárodního fotbalu může vzejít světový atlet, jenž inspiruje obyvatelé své země.

Na večer byla naplánovaná konzulární agenda – první ze čtyř smluvených jednání. Tu představovalo setkání s českou komunitou žijící v Togu, čítající pět lidí. Po zhruba hodinové schůzce, kde se krajané ptali hlavně na udělení víz, už na nás čekal pan Bruno, zástupce velvyslance Evropské unie v Togu. S velikým sympaťákem původem z vesnice v německém Podhůří jsme řešili aktuální tožskou politickou situaci, která je vyhrocená především v posledních letecg. Jak v hlavním městě Lomé, tak i na severu země totiž proběhla řada protestů proti zmíněnému prezidentovi Fauré Gnassingbému a více jak padesát let trvající hegemonii jeho rodiny.

Po dlouhém jednání jsme večer společně zakončili ve stylu agenta, který má od královny povolení zabíjet. Před dalším blogem, který bude následovat, opravdu razantně varuji. Jeho čtení bude skutečně jen pro majitele silných žaludků a hlavně je NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ.

Kuba

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE XII.

Tožský svatostánek fetiše

KONZUMACE TEXTU A PŘILOŽENÝCH FOTEK JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!!!

Z toho dne před několika lety si pamatuji výrazně jen jeden detail. Tehdy mi mohlo být nějakých dvanáct a moje sestra, která je nyní lékařka, měla na medicíně ten den poprvé pitvu. Když se vrátila, pouze neustále přecházela mezi jednotlivými umyvadly v domě a celé ruce měla po dvacátém umytí už totálně rozmočené. Mrtvolný pach ale stále ne a ne ustoupit ani po třicátém, natož po čtyřicátém drhnutí. Její žaludek samozřejmě sváděl obrovský souboj, který přeci jen ustál… Obdobný dojem nečistoty jsem měl poté, co jsem v Togu během návštěvy trhu s fetišem, vúdú a šamanskými čáry prošel okolo stovek usušených či stále tlejících zvířat a právě odložil koňskou lebku mezi další partie ostatních mrtvých živočichů.

Než jsme se ale dostali na nejbizarnější místo celého mého pobytu v západní Africe, celé dopoledne jsme se zástupcem paní velvyslankyně Jardou plnili diplomatické povinnosti českého velvyslanectví. První schůzka od deváté ranní byla naplánovaná s politickým ředitelem tožského ministerstva zahraničí. Jednání trvalo zhruba hodinu a hlavními tématy bylo společné řešení bezpečnosti, projekty ekonomické diplomacie a forma spolupráce v oblasti vzdělávání. Obzvláště poslední bod zástupce Toga výrazně zaujal a na jeho probírání jsme strávili nejvíce času.

Hned na to jsme se vydali na honorární konzulát České republiky, který má na starosti pan Milan Horáček. Upřímně mi pár dní trvalo, než jsem plně pochopil úplný rozsah konzulární agendy. Jejím hlavním a primárním cílem je starost o Čechy v zahraničí. Konzuláty jsou dvojího druhu – generální, který zřizuje česká vláda a posílá na něj pracovníky ministerstva zahraničí, a honorární, jenž má na starosti buď vážený občan dané země nebo krajan žijící v daném státě delší dobu. Například paní velvyslankyně Fuchsová působila coby generální konzulka ve Spojených státech amerických na západním pobřeží v Los Angeles a také v Jihoafrické republice v Kapském městě.

Na velvyslanectví už jsem se v průběhu pobytu stačil potkat také s konzulkou, paní Danou. Ta mi vyprávěla, jak pod její agendu spadá třeba i svatba, která čeká úřad na začátku srpna a oddávajícím nebude nikdo jiný než vedoucí celé ambasády, tudíž paní velvyslankyně. Když se nějakému z českých občanů stane něco v zahraničí, převoz do nemocnice (případně ihned do vlasti) a všechny náležitosti s tím spjaté řeší právě konzulární agenda.

Pod ní dále spadá i organizace voleb pro krajany žijící v cizině. V neposlední řadě se konkrétně v Akkře konzulát potýká s působením nigerijské mafie, která českým občanům rozesílá falešné maily o dědictví obrovského jmění s tím, že k jeho získání stačí „jen” na daný účet odeslat několik tisíc dolarů. Bohužel nejsou raritní případy, kdy lidé rafinovaným taktikám podvodníků nalítnou. Konzulární agenda je jednoduše nesmírně komplexní – řešit ji každý den, měl bych z toho hlavu jako pátrací balón.

Nicméně vraťme se ve vyprávění zpět do Toga. Po schůzkách s tamějšími členy vlády a návštěvě honorárního konzulátu mi Jarda ukázal velice svérázný kout hlavního města Lomé. Zaujala nebo spíše rozesmutnila mě už samotná cesta na něj, kdy silnici chvilkami přímo suplovalo obrovské množství uježděných a do země udusaných odpadků. To je ostatně obrázek, co znám i z Ghany, kde člověk na odpadkový koš narazí zcela minimálně a místním nepřijde ani trochu divné odhodit libovolný předmět na cestu, do přilehlého příkopu nebo kamkoliv jinam. Sám jsem jednou jen nevěřícně zíral na paní, která po napití se vodou pytlíček (balená voda se tu neprodává jen v lahvích) ještě z poloviny naplněný tekutinou automaticky mrskla kamsi mezi keře.

Odpadková příjezdová cesta nás tedy konečně zavedla na ono magické a zároveň nechutné místo – na fetiš trh s vúdú předměty, protože i šamani (kteří jsou jak v Togu, tak i v Ghaně, obzvláště pak na vesnicích a odlehlých regionech, braní jako vážení členové komunity) si přeci pro svá kouzla musí mít kde opatřit kvalitní „zboží”. Zkraje jsme za vstup a možnost fotografování zaplatili pět tisíc tožských franků (řádově několik jednotek eur) a místo nás konečně mohlo pohltit.

Vlastně hned zkraje nás dříve než samotný průvodce uvítal neutuchající a poměrně ostrý zápach tlejících zvířat – řada z nich tu očividně leží jen několik málo dnů. Pro Evropany, kteří mají leckdy k vystaveným zvířatům obecně mnohem osobnější vztah než Ghaňané a Tožané (a obecně Afričané), je obzvlášť pohled na oddělené hlavy psů a koček zprvu obtížný. Když se vám ale povede po úvodním šoku trochu oklepat, můžete se začít zabývat tím, na jaké další živočichy že to vlastně před vámi praží slunce.

Ze savců jsem zahlédl kromě dvou zmíněných typů šelem ještě malá kůzlata, drobné netopýry, jakousi zplacatělou veverku, hlavou dolů visící kunu, různě velké opičky či opice (včetně samostatných rukou primátů) a několik lebek, ať už ryze koňských nebo jiných kopytníků a antilop s rohy nejpestřeji zakroucených tvarů. Vedle jedné koňské hlavy ležel rovněž šupinatý ocas hmyzožravého savce luskouna, v těchto oblastech poměrně vzácného.

Slunce neúprosně sušilo i několik plazů, nejčastěji vybledlé chameleony (jednoho zeleného, budoucího a stále živého „člena” výstavy nám obchodníci nadšeně ukazovali), spoustu provázky svázaných hadů, ještěrek a krokodýlích tlam. Nechyběli ani zlověstně posazení ptáci spousty velikostí, někteří s pery až příliš krásně zbarvenými. Speciální koš tvořili ještě tlející uhlově černí škorpioni.

Frankofonní průvodce nám začal doporučovat, od čeho nám „lektvary” zkombinované z jednotlivých živočichů uleví. Tak třeba mix z papouška, chameleona a opice vám podle šamanských mouder pomůže na lepší paměť. Tomu, koho trápí revma, od bolesti oprostí náhrdelník z hadích obratlů, nemáte-li štěstí v lásce, jistě vám vztahy vylepší výtažek z chameleona. Pro astmatiky je pak určená kombinace želvy, hada a medu.

Po chvíli jsme se přesunuli do jedné z boudiček, kde sídlí zmínění šamani. Narazili jsme patrně na jednoho z učňů, jeho úvodní „kouzlo”, kdy naše křestní jména za několikerého zacinkání zvonkem zbavil černé magie, mě do kolen upřímně nedostalo (možná proto, že jsem v tu chvíli už seděl). V chatrči jsme poznali i další tipy na účinnou obranu proti temným čárům.

Od černé magie nás podle průvodce a zaučujícího se mladého šamana ochrání a zároveň přinese štěstí náhrdelník se dvěma mušličkami naplněný různorodým kořením. Pod polštář na lepší spaní se dává pecka neznámého stromu, jakési „špalíčky” jsou pro cestovatele a znovu pro hledání lásky včetně následné nerozlučnosti s onou/oním vyvoleným. Rozhodně nesmělo chybět ani přírodní afrodiziakum, kterým byl klacík, od něhož pro očekávané účinky stačí kus uříznout a následně rozdrolit.

Ono dráždivé místo jsme nakonec opustili zhruba po půl hodině, tedy dlouho poté, co nás o to už dávno přestaly prosit naše žaludky. V zemi už nás nic nedrželo a my si během krátké cesty ke ghanské hranici představovali, co by bylo jinak, kdyby se Togo stalo skutečně československou kolonií (jak jsem uváděl v předešlém článku). Okolo nás by zněla známá řeč a všude by visely české nápisy. Naopak v Praze a dalších městech by se nacházelo několik tožských čtvrtí a v nich typické restaurace, do kterých by se nestahovali pouze holešovičtí hipsteři.

Cestou do Akkry jsme udělali ještě jednu krátkou zastávku, kterou ocení především fotbaloví fanoušci. Ryzí náhodou jsme přišli na to, že vedle zhruba pěti tisícové jihoghanské vesnice Sogakope (která je proslulá obchodníky s vázami) až do roku 2014 sídlila fotbalová akademie společnosti Red Bull. Ta už se totiž dlouho nezabývá pouze produkcí energetických nápojů, ale veliké sumy investuje i do sportu – vlastní stáj ve Formuli 1, její fotbalové týmy hrají na předních pozicích v nejvyšší fotbalových ligách v Rakousku, Německu a USA. Vedle toho všeho má po světě několik akademií a my narazili na tu africkou, v současné době už zavřenou.

Samotné nás překvapila zapadlost a izolovanost celého komplexu, který se rozkládá několik kilometrů od zmíněné vesnice Sogakope. Areál, v němž je stále patrný rukopis rakouské společnosti, po Red Bullu převzal celek West African Football Academy. Jednoho z místních trenérů pobavil náš dotaz, jestli toho dne vyhráli – vrátili se z turnaje z Toga, tak to je snad prý jasné, že zvítězili. Že jsme se vůbec ptali… Prozradil nám ale rovněž, že několik jeho dřívějších svěřenců už se prosadilo v seniorských týmech napříč Evropou.

Akademie (navíc tohoto nesmírně poctivého ražení) je v ghanském a obecně africkém prostředí něčím velice netradičním – pro mladé hráče funguje i jako škola a internát, k dispozici mají několik tréninkových hřišť včetně budovy speciálně určené pro analýzu odehraných zápasů. Několik hráčů nás okamžitě slušně a nahlas pozdravilo a v mých očích z nich byla patrná veliká cílevědomost. Radost jsme udělali i zmíněnému trenérovi – ten si kontakt na nás znovu pobaveně ukládal do mobilu s tím, že má konečně kontakt na někoho ze Schengenského prostoru…

Kuba

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE XIII.

Ghanský rap za tónů pouličního karaoke

Ghana je bezpečnou zemí. Ghana je také rozmanitou zemí plnou přátelských lidí. Ghana je ale zároveň zemí výrazných sociálních rozdílů. Už jsem to ve svých předchozích článcích nakousl – v jednu chvíli sedíte v evropsky laděné restauraci a ani si během oběda neuvědomíte, že jste v subsaharské Africe. Když z podniku s plným břichem vyjdete, za několik minut se ocitnete ve slumu a místní děti vás cestou prosí o jídlo. Přes silnici naproti chudým čtvrtím se zase rozkládají compoundy (komplexy ohrazené vysokými ploty s dráty), v nichž žije diplomatická komunita a další cizinci. Celý takový obrázek by tu ale nemusel být.

Západoafrická země je totiž nesmírně bohatá na nerostné suroviny, především na zlato a ropu. Server Investing News označil Ghanu v roce 2013 za sedmého největšího vývozce cenného kovu. Přesto navzdory obrovskému množství nalezišť (a v současnosti stále nově objevovaných) z nich země tolik neprofituje – potenciál zlatých žil totiž ucítily zahraniční společnosti a ty zde s kovem také z větší části obchodují.

Není to tak dávno, co na oceánu u města Takoradi v západním regionu byla objevena ropa. Industriální město díky tmavé kapalině rychle roste, ale opakuje se tu stejný scénář jako v případě zlata – subsaharská země díky nalezištím nijak výrazně nebohatne. Třetím tahounem místní ekonomiky je pak kakao. Toho je Ghana druhým největším vývozcem na světě (po sousedním Pobřeží slonoviny) – nicméně „pouze“ vývozcem, kakaové boby země sama nezpracovává. Zde je nutné uvést, že místní politici proti odtoku zisků nic nedělají – co je ještě horší, aktuální situace jim dost možná vyhovuje…

Když pomineme nerostné suroviny a plodiny, Ghana má i jiný ekonomický potenciál. Vody Atlantiku jsou sice příliš studené a jeho proudy moc silné, přesto jsou zde vhodné podmínky, díky kterým by se země mohla stát třeba navštěvovanou surfařskou destinací.

Když už jsem přiblížil místní byznys, musím zmínit i ekonomickou agendu českého velvyslanectví. O obchodní sekci, kterou má na starosti Tomáš, jsem měl možnost zjistit více během posledních dní. Primárním úkolem ekonomického úseku je pomoc českým firmám podnikajícím v Ghaně a v dalších šesti zemích spadajících pod naši ambasádu. Podpora českého byznysu obsahuje třeba vyhledání potenciálních partnerů nebo pořádání workshopů pro české firmy, které se chtějí prezentovat například v sektoru zbrojního průmyslu. V posledních letech tato agenda čím dál častěji řeší i projekty ekonomické diplomacie.

Předposlední den pobytu v Ghaně jsem měl sám možnost realizovat se coby diplomat.

Spolu se stážisty při Delegaci Evropské Unie v Akkře, Francouzkou Flore a Holanďanem

Bartem, jsme se do budovy ghanského parlamentu vydali na jednání s náměstkyní ministra zemědělství, vědy, techniky a inovací Patricií Appiagyei. Po africké tři čtvrtě hodince (české obdobě akademické čtvrthodinky) uřícená a charismatická Ghaňanka v růžovém kompletu skutečně dorazila.

Důvodem schůzky byla debata o plánovaném referendu ohledně teritoriálního uspořádání. K němu se zavázaly obě dominantní strany země – vládnoucí NPP (New Patriotic Party) prezidenta Akufo-Adda a i opoziční NDC (National Democratic Congress). Plebiscit je naplánovaný sice už na září příštího roku, nicméně najednou se k němu žádný z obou hegemonů příliš nemá a hlasování se tak může výrazně prodloužit.

Upřímně jsem v této tematice neměl půdu pod nohama ani trochu pevnou, tudíž jsem jen poslouchal trpělivé a velice zasvěcené otázky Barta a občasné doplnění od Flore. Podle náměstkyně je prý zatím příliš brzy na to, aby se opoziční NDC zapojila do samotného procesu pořádání referenda. Členka ghanské vlády nicméně nezpochybnila důležitost samotného hlasování, sama zároveň navrhuje, aby se do něj všichni poslanci v budoucnu zapojili výrazněji. V referendu paní Appiagyei věří v účast dosahující na čtyřicet procent.

Když už jsem trochu naťukl politickou situaci Ghany, je k ní potřeba doplnit ještě pár informací. Jak jsem popisoval už v jednom z prvních textů, místní jsou na vlastní demokracii pyšní a sami sebe považují za takové vlajkové lodě svobodných voleb v západní Africe. Politický systém se podobá tomu americkému – v zemi je sice zhruba na dvě desítky stran, zásadní moc si ovšem mezi sebe dělí ty dvě nejsilnější, NPP a NDC. Největší vliv má prezident, který se pravidelně volí každé čtyři roky.

Po schůzce s paní náměstkyní jsme se ještě společně s Bartem z Nizozemska skočili podívat do zasedací místnosti parlamentu. Do ní v tu chvíli už zhruba patnáct minut svolával všech 275 poslanců značně nepříjemný zvonek rozléhající se celým komplexem, přesto do sálu za tu dobu dorazilo zhruba jen pět zákonodárců.

Na závěr dne jsme ještě s paní velvyslankyní a jejím zástupcem Jardou po celém dni zašli na večeři do jedné z místních indických restaurací. Tím se nemíním nijak vytahovat či vám dělat chutě, chci ale znovu poukázat na onu sociální rozvrstvenost (a taky částečnou globalizaci) Ghany a především pak hlavního města Akkry. Uvnitř podniků je to stejné jako kdekoliv jinde na světě. Že jste v západní Africe, si uvědomíte až poté, co paní velvyslankyně zaparkuje rikšu a vy znovu vyjdete ven na ghanskou ulici.

Cestou z večeře jsme se ještě s Jardou stavěli v osobitém podniku Republic (rozkládající se zčásti pod širým nebem), kam se místní společně s cizinci chodí odreagovat na pouliční karaoke. Vztah Ghaňanů k hudbě je obecně velice hluboký a neméně zajímavý. V zemi je stejně jako v blízké Nigérii extrémně populární hip hop – k tomu zásadně dopomáhá angličtina, která je úředním jazykem obou států. V jednom z předchozích blogů už jsem zmiňoval, že hlavními hvězdami jsou zde fotbalisté. Na druhé příčce se za nimi v tom případě o slovo výrazně hlásí zpěváci. Když přijede do této části Afriky některý z amerických či evropských umělců, spolupráci tady vždy najde více než kvalitní.

Ghaňané jsou na umění nesmírně talentovaní. Boky se jim při puštění libovolných tónů začnou automaticky vlnit jako málokterému Evropanovi. Se zpěvem je to stejné. Během několika písniček během karaoke nám tedy nezbývalo, než jen pochvalně pokyvovat hlavou a vzdávat tím hold všem místním a jejich zlatům v hrdle. Když už jsme po sobě s Jardou pokukovali, že bychom v Ghaně trochu proslavili i český zpěv, ujali se mikrofonů jiné dvě bělošky.

Hned při jejich prvních tónech celé zhruba šedesátihlavé publikum zaskřípalo zuby, jako když někdo z tabule pomocí nehtů vyloudí nesnesitelně ostrý zvuk. Výkon zpěvaček byl skutečně hned od začátku až nemyslitelně falešný. Hned za několik okamžiků ale celý podnik projevil krásnou solidaritu a začal s duem zpívat slova oné písně. Když se nad tím zamýšlím, tak v tom možná byla jen láska, kterou návštěvníci chovali k vlastním uším. Po písničce jsme nicméně s Jardou projevili dostatečnou sebereflexi, vydali se domů a uši návštěvníků Republic jsme tak už dále nemučili.

Kuba

Jakub Švejkovský stínuje úřad vedený velvyslankyní Margitou Fuchsovou v Akkře v Ghaně

KUBA VELVYSLANCEM V AFRICE XIV.

Poslední ghanské paprsky

Na začátku svého posledního úplného dne v Ghaně stál opět – jak jinak – obrovský kontrast. Domácí mazlíčci se v Akkře (natožpak v odlehlejších regionech) skutečně netěší bůhvíjak velké přízni. Psů jsem viděl i tak hodně, nicméně se jednalo spíše o ty zaběhlé. Všichni vypadali prakticky stejně – patrně se jednalo jen o jedno mně neznámé plemeno (nebo o stejně vypadající zástupce pouliční směsky) střední velikosti a světlejší, buď béžové či jemně hnědé barvy. Všichni do jednoho byli hubení, ne nějak nezdravě vyhublí s vyčuhujícími žebry, ale zkrátka na nich bylo patrné, že je nikdo od rána do večera necpe pamlsky, piškoty a luxusními konzervami.

Ráno toho dne jsme cestou do práce viděli jít podél silnice místního člověka, který zřejmě některému z diplomatů venčil dva urostlé a oproti zdejším psům dosti vykrmené rotvajlery. Ti si vedle silnice vykračovali sebevědomě, šťastně a zcela bezstarostně. Já se při tom pohledu nedokázal ubránit výjevům, které se mi draly na mysl. V nich se mi vedle spokojených rotvajlerů nemíhali pouze výše zmínění místní psi, ale i zvířata z fetiš trhu v sousedním Togu, kde jsem psy viděl v podstatně jiném stavu.

Poslední chvíle tak nějak vybízely k rekapitulování. Prakticky denně (či obden) jsem popisoval nějaký zážitek z auta, ať už se jednalo o pouliční prodejce, řidiče Silvestra (který se podle všeho upsal motoristickému ďáblu) anebo šílené cesty, které silnice (jež znám z Česka) připomínaly chvílemi skutečně jen hodně vzdáleně.

Především v zácpách v Akkře mezi auty chodili a nabízeli nejrozmanitější zboží mladíci stejně staří nebo ještě o několik let mladší než já. Někdo mě možná nařkne z přílišného filozofování, já si nicméně často pokládal otázku, proč jsem zrovna já tím, kdo sedí v klimatizovaném autě absolutně odstřihnutý od zdejších starostí, a z jakého důvodu se místo toho ověšený gumovými stěrači, všemi možnými potravinami nebo nejkýčovitějším zbožím nedívám do stojícího auta na nějakého neznámého bělocha.

Nad stejnými věcmi jsem se rovněž zamýšlel, když jsme při křtění studen navštívili nejprve školu na kraji středoghanského města Kumasi a druhý den vesnici v regionu Brong Ahafo. Viděl jsem tam spoustu podobně starých chlapců, jako jsem já, a snažil si představit, co je čeká. Někteří z nich dostudují střední a co dál? Ti šťastnější z nich se třeba stanou strážníky nebo se přestěhují do Akkry a seženou práci na některé z ambasád. Na univerzitu jdou jen ti nejlepší a zaopatření. Navíc si na studium, jak vím od pana Isaaca Owusu (otce projektu se studnami), zdejší studenti musí poctivě vydělat a školu kvůli tomu po jednotlivých ročnících klidně několikrát přeruší. Ale třeba se o své zdejší vrstevníky obávám zbytečně. Třeba jsem si nevědomky potřásal rukou či se vyfotil s budoucím Kofi Annanem.

Mimochodem o jedné z ghanských nejvýraznějších a nejslavnějších osobností jsem zatím trestuhodně v žádném z článků neutrousil ještě ani řádku. Kofi Annan, rodák z města Kumasi, nejprve začal po střední studovat na vysoké škole techniky a vědy Kwame Nkrumaha (prvního prezidenta země). Pozdější diplomat se ale následně přesunul do zahraničí, kde se mu vzdělání dostalo třeba v Ženevě nebo na bostonské MIT. Annan od ledna 1997 působil deset let ve dvou obdobích coby generální tajemník OSN a během této doby v úřadu obdržel prestižní Nobelovu cenu za mír. Pro stejnou organizaci byl roku 2012 jmenován mimořádným vyslancem pro Sýrii, aby se pokusil vyjednat řešení vnitropolitického konfliktu.

Poslední den už nás nečekala žádná zásadní jednání, jedině až poslední recepce na peruánské ambasádě. Byl proto čas zkompletovat poslední suvenýry včetně pohledů, které sehnat byl prakticky nereálný úkol. Dalšího dne už zbývalo jen dobalit a vydat se na letiště…

Pořádně jsem vlastně ještě nezmínil fakt, že ačkoliv Ghana leží v tropickém pásu, dorazil jsem do země neplánovaně v nejchladnějším měsíci. Připadám si trochu jako provokatér, když teď napíšu, že tam bylo výrazně příjemněji, než jak je aktuálně v Česku. Tedy potřebujete-li se zchladit, cestu do tropické Akkry a dalších ghanských měst v této době vřele doporučuji.

Pro sondu, která by o ghanské společnosti referovala z větší hloubky a vypovídala by o ní s výraznějším nadhledem, bych o zemi potřeboval mít znalosti a zkušenosti řidiče Silvestra anebo paní velvyslankyně či jejího zástupce Jardy. Třeba ale díky tomu, že jsem neustále a bezprostředně porovnával všechno prožité a spatřené s Českem, jsem snad chvílemi docílil netradičních porovnání a kontrastů.

V západoafrické zemi jsem měl naplánovanou velkou spoustu věcí – řadu z nich jsem stačil vidět, další náhodné jsem prožil zcela spontánně, jiné bohužel ne. Nestačil jsem poznat ghanskou zdravotní péči (možná bohudík) a tamějšího všemi opěvovaného lékaře Jerryho. Neviděl jsem vrcholové hráče póla a nestačil jsem se bohužel setkat se zdejším obchodníkem Karlem, který prý češtinu nabitou během studií v Československu stále ještě nezapomněl.

Poznal jsem ale zblízka tajemství pobřežních pevností a dozvěděl se, že otroctví není čistě jen výmysl Evropanů, jak s oblibou tvrdí nejeden z průvodců. Ochutnal jsem typicky ghanské jídlo pouze párkrát, poněvadž jsem si nechtěl v jazyku propálit díru od koření, které pro mou evropskou pusu bylo „spicy“ až příliš. Okusil jsem připojení k internetu, u nás považované za neuvěřitelně pomalé (nahrávání fotek mi sebralo několik hodin), ale v Ghaně bráno za technický a rychlostní výdobytek. Byl jsem u křtění dvou studen, kde jsem od dětí i dospělých viděl tolik bezprostřednosti, zvědavosti a bezstarostnosti, až mě nenapadá místo, kde bych něco obdobného, byť jen teoreticky, mohl v nejbližší době zahlédnout.

Chtěl jsem si zkusit projet ghanskou jedničkou v hromadné dopravě, takzvaným Tro trem, kde prý není neobvyklé, že se spolu s dalšími cestujícími začnete modlit, zpívat nebo že jen tak přirozeně posíláte nákup dál za sebe. Byl jsem zvědavý, kolik můžou vážit lavory až po okraj naplněné lahvemi, které na hlavách tahají často drobné prodejkyně ještě s batolaty přivázanými na zádech. Přál jsem si poznat chaos a šrumec v redakcích ghanských médií. Bohužel ani na jednu z těchto tří věcí nakonec nezbyl čas.

Naopak jsem ale detailně poznal chod českého velvyslanectví v Akkře. Postupně jsem si uvědomil, že úřad je jeden organismus, ovšem různorodý. A byť v něm má každý určenou svou vlastní agendu, všichni se v práci trochu překrývají, poněvadž pro každý post existuje vzájemná zastupitelnost.

Zpět v Česku jsem několikátý den a druhé plato antimalarik už mám téměř dobrané (léky se užívají ještě týden po návratu). Když jsem onoho březnového rána jel do Zlína ucházet se o stáž, netušil jsem, že na mě čeká takové skvělé dobrodružství. Paní velvyslankyni Gitě Fuchsové, paní europoslankyni Martině Dlabajové, Báře Janečkové a Janě Tkadlecové z týmu paní poslankyně a v neposlední řadě zástupci paní velvyslankyně Jardovi Zukersteinovi mnohokrát děkuji, že mi umožnili prožít tak nabité a tak nevšední dva týdny, jejichž význam možná plně docením až za několik let.

Ghana je skvělá země. Sice má své problémy, ale panuje v ní krásná a nezaměnitelná atmosféra. Nechte se jí také někdy pohltit.

Jakub

Jakub Švejkovský stínoval českou ambsádu pod vedením paní velvyslankyně Margity Fuchsové v Akkře.