Stáž ve firmě ETA

Studentka průmyslového designu ve strojírenství Kateřina chce vidět „jak to chodí v praxi“. Chce zažít všechno – od zadání práce, prvotních skic, přes hádky s konstruktéry až po výsledný produkt. Díky projektu PročByNe? se dostává do firmy ETA, a.s., kde dostává za úkol navrhnout nástavec pro zcela nový kuchyňský robot, který se firma chystá uvést na trh. Co všechno musela zvládnout, než poprvé v životě viděla reálný výsledek své práce? Jak se z původně krátkodobé stáže stala dlouhodobá spolupráce a Katka se krůček po krůčku přibližuje velkému úspěchu? Přečtěte si její příběh👇🏼

______________________________________________________

PRÁZDNINY U TETY

„Dobrý den, mám tu dnes ve tři hodiny schůzku s panem Joskou z firmy Eta. Mělo by to být desáté patro.“ „Vyjeďte do desítky a zadejte číslo, které Vám dali.“ „Ehm..číslo? To je přesně to, co nemám“, ukazuji vrátnému poslední e-mail z Ety a on jen kroutí hlavou: „Bez čísla Vás nikam nepustím,“ řekne a já usedám na židli na vrátnici a říkám si, že mi to dobrodružství pěkně začíná…

Po několika telefonátech jsem nakonec vpuštěna do výtahu a následně také do prostor desátého patra, které je jedno velké bludiště. Pronásledujíce pana Josku (vedoucího vývoje a technologií) se rozhlížím po chodbových stěnách, obdivuju stylové vizualiace a fotografie produktů Eta a zároveň usilovně přemýšlím, jestli ještě někdy najdu cestu ven. Vcházím do místnosti, se štítkem generální ředitel, usedám do jednoho z křesel a podávám panu Joskovi své narychlo vytištěné portfolio. Po jeho prolistování vznesou pan Res (generální ředitel Eta a.s.) i Joska otázku, co od stáže ve firmě Eta vlastně očekávám. „Já…chci vidět, jak to chodí v praxi. Od zadání práce, prvnotních skic, přes hádky s konstruktéry až po výsledný produkt“, zformuluji svou odpověď a čekám, co příjde.

Při dalších větách obou přítomných pánů se snažím udržet reprezentativní výraz, nelovit svou spodní čelist po podlaze a celkově nedat najevo své překvapení a obrovné nadšení! „Teď je naším hlavním produktem tento kuchyňský robot“, ukazují oba na roztomilou maketu přístroje, „A rozšiřujeme jeho příslušenství. Takže bychom to viděli asi tak, že za námi přijedete do Hlinska, pobavíte se s konstruktéry nad konkrétním zadáním a zkusíte navrhnout daný nástavec tak, jak ho vidíte Vy. Co Vy na to?“ Obrátí se po krátkém monologu na mě. „Tak JO!“

Sakra! Jak daleko je asi Bystřice od Hlinska?

Emm…bez mála dvěstě kilometrů. Vlakem nebo autobusem krásné čtyři hodiny. Z Brna, se to jeví o něco lépe, ale stále to není žádná hitparáda. Zvlášť teď v létě…

Na cestu se ale těším, spíš teda na její cíl v podobě exkurze v areálu Ety a konzultace s jejími zaměstnanci. Se všemi výlukami a objížďkami se mi úspěšně podaří dorazit přesně na oběd. Po něm se ale už opravdu pouštíme do práce. Nejdříve spíš do komentované prohlídky firemních prostor, kde se setkávám s dalšími sympatickými zamestnanci Ety. Dostáváme se i do místností, kde se právě testuje šlehač, který tu už usilovně šlehá několik desítek až stovek hodin a podobné množství ho ještě čeká, dokud „neumře“. Zkoumám i další zařízení na testovaní vysavačů a jejich schopnosti vysávat. V dalších místnostech už se ani nestíhám ptát a jen se snažím vstřebat všechny informace, kterých se mi dostává. Když se dostaneme zpět do kanceláře ukazují mi její obyvatelé různé prototypy již zrelizovaných produktů a dostáváme se také k už zmiňovanému kuchyňskému robotovi, na který mám vymyslet nástavec. Nebo spíš jinak, nástavec už je vymyšlený, jde „jen“ o to, mu dát tvář, šmrnc a doladit funkční a ergonomické nedostatky. Pan Klofát mi předává 3D data na flashce a dává mi ještě pokyny, co je třeba zachovat, co změnit a na co si dát pozor. Balím si do batůžku první funkční prototyp a už přemýšlím nad změnou tvaru…

„Dvacátého osmého července máme firemní schůzi ve Zlíně, tam to ještě být nemusí. Další je v září, tam už by bylo dobré to ukázat“, loučí se se mnou osazenstvo kanceláře a já se pořád snažím nenápadně štípnout, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Evidetně ne.

Navrhuji produkt pro společnost ETA!

Katka Vejrostová studuje průmyslový design ve strojírenství na VUT v Brně. Napsala nám do Sběrny přání, že by si chtěla teorii vyzkoušet i v praxi. Tak teď tráví prázdiny u tETY.

PRÁZDNINY U TETY II.

Úterý 1. srpna 2017

„To jsme moc rádi, že jsme Vám udělali takovou radost. Teď už to bude ale práce, kde si budeme na Vás vymýšlet, jak to být nemůže a co nejde zaformovat a vyrobit, a tak…Tak se na to připravte a nedejte se.“ Pročítám si ještě jednou e-mail z Ety a odpovídám, že se na to všechno vlastně moc těším, ale to ještě netuším, co všechno mě čeká!

Navrhovat nějaký produkt na základě zadání od vyučujícího ve škole je náročné čistě z hlediska vzhledu, barevnosti a celkového nápadu. Když jsme v návrhu narazili na nějaký konstrukční, technický či celkově funkční problém, vyřešili jsme to větou: „To by bylo třeba ještě probrat s konstruktérem, jestli to tak může být…“ nebo „To už by bylo na konstruktérech, aby se tam všechny součástky vešly…“ Ale teď? Nechci přijít do Ety s návrhem, který bude:

NEVYROBITELNÝ, i když u nás na ústavu se říká: „Všechno se dá vyrobit, je to jen otázkou peněz.“

NEFUNKČNÍ, i když třeba „nevadí, že ta brzda nebrzdí, hlavně, že je hezká.“

NEHODÍCÍ SE ke zbytku sestavy…

Z kterého konce to vzít? Svírám v rukou suvenýr z Hlinska (čti prototyp navrhovaného nástavce) a váhám. Začínám jako u každého návrhu rešerší. Hledám na internetu, obcházím obchody, fotím sepisuju, dívám se, co už v této oblasti kdo vymyslel a jestli je to hezké, funkční, praktické… Po dokončení analýzy jsem v ještě větší pasti než na začátku a upadám trošku do deprese. Beru do ruky tužku a snažím se na papír nakreslit to, co se mi už týden honí hlavou. Po chvíli začíná být dvourozměrná realita malá a pouštím se do modelování. Nejdříve z hlíny a přicházím na další a další záludnosti, které se snažím doladit a přenést celý návrh do 3D vizualizace a napsat do Ety, že stále žiju a první fáze návrhu je hotová, avšak to asi ještě pár hodin (dní?) potrvá. Ale já se nedám! Držte mi palce!

Katka Vejrostová, stážistka v konstrukci firmy ETA

PRÁZDNINY U TETY III.

Neděle 13. srpna 2017

„Dobrý den, omlouvám se, že jsem se dlouho neozvala. Jsem ve fázi modelování ve 3D a rendrování prvotních návrhů“, ujišťuju pana Josku i ostatní obyvatele kanceláře, že ještě žiju a navrhování mě zcela neodrovnalo. „Bylo by možné, abych za vámi (třeba během příštího týdne) přijela?“ Nakonec se společně shodneme na středě a já trošičku (fakt jen malinko) začínám panikařit, protože to, co chci za týden vézt do Hlinska, vlastně ještě vůbec není hotové!

Ze všech lepších i horších, realizovatelných i nerealizovatelných nápadů nakonec vybírám tři, které považuji snad za nejvydařenější. Vlastně jsem se nikdy nedostala do podobné situace, kdy bych bez jakékoliv konzultace s vyučujícím či zadavatelem měla předložit hotové vizualizace. Vždy jsem měla možnost diskutovat s někým nad skicami, dalšími skicami, hliněnými modýlky, jednoduchými 3D vizualizacemi a téměř hotovými vizualizacemi. Vždy tady ta možnost byla, ale tentokrát tu není. Nebo teda ne aspoň v takové míře. Přijít do kanceláře za konstruktéry se skicářem a vykládat jim pohádky o každé čáře v něm se nejevilo jako úplně ideální nápad.

Úspěšně se proklikávám až k renderování, kterému předchází mé neoblíbené přiřazování materiálů. Po složitém výběru nastavuji rendr a vzdaluji se od svého soukromého topení (čti notebook). Výsledné obrázky ještě doostřuji a přidávám popisky. Celé své snažení nakonec nechávám vytisknout a svázat v jedné z bystřických tiskáren. Listuji konečným výtvorem. To jsem zvědavá, co mi na to řeknou v Hlinsku…

Stejnou větu pronesu i v autě po cestě z vlakového nádraží, kde mě pánové Klofát a Hegr vyzvedli. Oba slibují, že na mě budou hrozně zlí a přísní, a tak je prosím, aby případně to, co ze mě zbude po dávce kritiky na mou práci, posadili na některý vlak směr Havlíčkův Brod a poslali domů.

Tentokrát se mi podaří do Hlinska dorazit dříve než na oběd, takže se k mým výtvorům dostáváme hned po příjezdu. Vytahuji z batůžku notebook a předkládám před oba přítomné pány složku s výsledky mého snažení. Začínají listovat a já se pokouším zůstat v klidu. „U první varianty jsem se snažila respektovat tvarovaní a křivky zbytku sestavy“, ukazuji na zaoblené části produktu a vidím, jak se mi třese ruka. Sakra! U dalších dvou variant už radši moc neukazuji a jen vysvětluji, co bylo mým záměrem. Dostáváme se na poslední stránku ve složce, kde jsou naskládány všechny tři varianty vedle sebe, pokládám na stůl pro porovnání ještě každou z variant na samostatném papíře a čekám na verdikt.

„Je to dobré“, řekne pan Klofát nakonec a jeho kolega taky přikývne. To jako fakt? Jim se to líbí! Snažím se neposkakovat na židli, udržet si důstojný výraz a celkově tuto zprávu přijmout jako profesionál. Který ovšem nejsem, a proto se usmívám jak trubka a zmůžu se pouze na: „Tak to su ráda“.

Vypadá to, že se oběma pánům mé návrhy líbí. Teda dva z nich, na kterých se všichni tři shodneme, a řešíme, z kolika kusů by se měl produkt skládat a kde by se potřebná spára mezi nimi měla nacházet. Do diskuze přichází i umístění loga Ety, o kterém jsem měla docela jasnou představu, jež se ukazuje jako nereálná (nebo spíše výrazně zvyšující náklady na výrobu, takže ano – nereálná…). Bavíme se také stručně o samotné výrobě produktu a já mám radost, že se mi podařilo navrhnout věc, která je bez zásadních tvarových změn (pouze po přidání spár) vyrobitelná.

Pan Klofát a Hegr prý ale nejsou ti, kteří by měli definitivně rozhodnout, jestli se tento produkt dostane do výroby a následně do obchodu. Návrh bude muset projít ještě přes několik lidí a nebude záležet pouze na jeho vzhledu. To ale beru jako fakt, který už nemůžu ovlivnit. Teda v tuto chvíli ještě trošičku můžu. Umístěním loga a spáry, což je můj pro tuto chvíli poslední úkol!

Katka Vejrostová, studentka průmyslového designu ve strojírenství na VUT v Brně, je na stáži ve společnosti ETA a navrhuje pro ni supertajnou vychytávku do kuchyně.

PRÁZDNINY U TETY IV.

Odesílám hotové návrhy a v duchu si pochvaluji, jak jsem v krátkém časovém horizontu stihla vše upravit dle požadavků v Ety. „Zpráva odeslána.“ Píšu ještě e-mail panu Klofátovi, že jsem mu veškerá data poslala přes úschovnu a ať mi případně napíše nebo zavolá. Sotva zprávu odešlu, rozezvoní se mi mobil a na druhém konci pan Klofát. „Dobrý den Katko, vše jsem si stáhl, ale hrozně dlouho se nám to otevírá a po otevření se nám zobrazují i všechny podpůrné vrstvy, které jste při modelovaní použila. Můžete nám to poslat ještě jednou bez nich, čistě jen ten produkt?“ Mám chuť se zahrabat asi kilometr pod zem!

Proč? Ono totiž když modelujete ve 3D, jsou některé kroky nevratné a je dobré si práci průběžně ukládat, což dost zdržuje a je jednodušší si celý model v dané fázi zkopírovat a skrýt. Než tu danou věc vymodelujete, uděláte to řekněme několikrát. Za normálních okolností na to nikdo nepřijde, pokud model neexportujete v do jiného formátu, jako tomu bylo v tomto případě…

Zobrazuji skryté objekty a polívá mě horko. Je jich tam bez mála sto! Zvažuji, jestli bude stačit se proliskat nebo mám raději skočit z okna. Nakonec volím první možnost a vše přeukládám, promazávám a posílám zpět do Ety spolu s omluvným e-mailem. „Teď už je vše v pořádku“, volá mi pan Klofát a já se ještě jednou omlouvám. „To ses teda zase jednou předvedla“, říkám si v duchu.

Během září se má o budoucnosti mých návrhů rozhodnout. Čekám tedy postupně až do posledního zářijového úterý. Ten den však netrpělivě posílám e-mail do Hlinska s otázkou, jak vše dopadlo, abych mohla napsat poslední blog. „Dobrý den Kateřino, minulý týden jsme měli inovace a Váš návrh č. 1 se líbil a byl také odsouhlasen k vývoji. Nyní budeme pracovat na kalkulacích a konstrukčních záležitostech nutných před definitivním odsouhlasením celkového produktu do výroby. Omlouvám se, ale zapomněl jsem Vám to dát vědět. Zítra bych Vám já nebo pan Joska zavolal, abychom se domluvili na nějakých administrativních záležitostech.“ Čtu zprávu ještě asi desetkrát, abych tomu uvěřila, a mám radost. Sice to není definitivní schválení, ale můj návrh byl „odsouhlasen k vývoji“!

Takže co to znamená? V tuto chvíli hlavně to, že tento blog není poslední. Ostatní se uvidí. Držte mi palce!

Katka Vejrostová studuje design ve strojírenství na VUT v Brně a plní si sen na stáži ve společnosti ETA, pro kterou navrhuje přísně tajné „udělátko“ do kuchyně

NOVÁ VÝZVA OD ETY – PŘÍBĚH NEKONČÍ

„Dobrý den Katko, jak se máte? Máte teď hodně práce?“ Ptá se pan Joska v telefonu. Odpovídám, že adekvátně studentovi čtvrtého ročníku průmyslového designu a netrpělivě očekávám zprávy o mém návrhu, o kterém jsem slyšela naposledy před Vánoci a nebyly příliš povzbudivé. Ty však nepřichází.„Měla byste čas a chuť navrhnout nový kryt jednoho z našich produktů?“ Prozrazuje pan Joska důvod svého telefonátu a já se ani nesnažím skrývat nadšení. S radostí nabídku přijímám. Dozvídám se, že celý projekt “trošku” spěchá a bylo by vhodné, abych se znovu a pokud možno co nejdříve vypravila do Hlinska a zjistila podrobnosti.

Ze svého rozvrhu vybírám den, kdy by mohla má absence ve škole vadit nejméně a hned v pondělívyrážím směr Hlinsko v Čechách. Ve chvíli, kdy mi ráno před nosem ujede šalina, začínám chápat, že tento den nebude úplně jednoduchý… Na hlavní nádrží dorazím na poslední chvíli. U přepážky na slečnu vychrlím cíl své cesty, platím, beru jízdenku a sprintuju na nástupiště, kde už vesele houká můj vlak.

Uf, stihla jsem ho a taky navazující spoj v Havlíčkově Brodě. Do Hlinska přijíždím na minutu přesně a pan Klofát mě vyzvedává na nádraží. Už v autě se dozvídám dobré zprávy o svém posledním návrhu. Vypadá to ale ještě na proces delší, než jsem si dokázala představit. Jestli to půjde dobře, tak v lednu 2019 by mohl být realizovaný. Pomyslím si, že to při své nedočkavosti asi nevydržím…

Vcházím do již známé kanceláře a podávám si ruku se všemi jejími obyvateli. Ti jsou na mě nachystaní a na stole už čekají tři modely produktu. Brzy se dozvídám, jaký je můj úkol a jsem ráda, že sedím. Vstřebávám pokyny a jednotlivé požadavky a říkám si, že tohle je opravdu velká výzva. Chvíli ještě přecházím očima všechny tři stroje a pak vznesu dotaz na – pro mě většinou ten nejdůležitější a jediný opravdu limitující – požadavek. Do kdy to potřebujete mít? „No inovace budeme mít dvacátého osmého…“ V duchu prosím, ať následuje slovo duben. „…března a potřebovali bychom to nejlépe v pátek před tím.“ Dokončí pan Klofát myšlenku a já tiše počítám, kolik mám reálně dní na tento nelehký úkol. Dva týdny, přesněji sedmnáct dní. Znovu přelétnu očima všechny tři produkty. „Bude to výzva, ale to půjde“, uzavírám svůj myšlenkový pochod a pomalu začínám přemýšlet, jak budu postupovat.

Po obědě vyrážím zpět do Brna. Po chvíli přichází průvodčí, kontroluje mou jízdenku a v momentě, kdy vypadá, že ji cvakne, se zarazí. „Vy ale jedete špatným směrem.“ Tím mě trošku vyvede z míry, ale trvám si na svém, že sedím ve správném vlaku a jedu do Havlíčkova Brodu. Průvodčí celou situaci velmi rychle rozluští a říká mi, že mám špatnou jízdenku a měla bych dostat pokutu. Což nejdřív nechápu, ale pak mi sdělí, že mám jízdenku na nejkratší trasu Hlinsko – Brno, ale tou rozhodně nejedu…

Zkoumám všechny tři produkty a vyznačuju si společné tvarové a designové prvky, přece jenom je to (a měla by být) rodina produktů. Nacházím, v mých očích, ideální tvar a modeluji ho ve 3D. Jaké je mé překvapení, když po několika hodinách modelování zobrazuji vnitřní mechanismus stroje a zjišťuji, že část trčí přes kryt ven. No, to je přesně tak, jak by to být nemělo. Volím tedy výrazně menší zaoblení, které ale kompletně celý tvar mění a já začínám v podstatě od začátku.

Zkracuji si svůj studijní týden na půlku a odjíždím z Brna už ve středu odpoledne. Zrovna tento týden musí být designérská párty a Den firem (obě akce bývají jednou za semestr)! Dělám si tedy soukromou párty doma se svým notebookem a doufám v úspěšný Den jedné firmy následující týden.

S blížícím se termínem odevzdání pomalu zjišťuji své nedostatky v modelovaní v programu. Rhinoceros a napadá mě naprosto hloupá myšlenka, zkusit vše vymodelovat v programu Alias, na který jsem celý minulý semestr nadávala a nechápala, jak je možné, že u většiny funkcí nemá krok zpět. Naštěstí se mi podaří tento nápad úspěšně zahnat a pokračuju v sakrování nad Rhinem. Chvílemi zůstávám tupě hledět, protože nevím, jak toho nosorožce přesvědčit, aby udělal plynulý přechod dle mých představ. Nemluvím a přemýšlím, jestli to fakt neudělat v jiném programu. Nebo třeba nakreslit, vymodelovat z hlíny nebo třeba…nevím. Rodiče chodí s obavami pravidelně kontrolovat moje životní funkce a nabízí mi jako podporu čokoládu.

Po čtyřech dnech soustavného klikání spouštím rendrování a vzdaluji se od počítače. Po nezbytném zásahu Photoshopu dokončuji prezentaci svých návrhů a posílám e-mail do Ety s předmětem: Hotovo. Domlouvám si schůzku a znovu plánuji výlet do Hlinska, tentokrát na středu (a se správnou jízdenkou). V pondělí a úterý však musím do školy. To, že navrhuju něco pro Etu, učitele moc nezajímá (nebo spíš jsem se tím radši nechlubila), ale to, že jsem do zadaných projektů ani nedrbla, už docela jo. Pochvalu nedostávám, spíš naopak.

Ve středu s obavami vyrážím do Hlinska tentokrát už před sedmou, abych se stihla vrátit ještě na odpolední vyučování, když jsem se z něj týden před tím ulila. Na nádraží přijíždím opět přesně a pan Klofát mě bere do kanceláře. Tam už na mě všichni čekají a já se bojím, že s tím, co jsem přivezla, spokojení nebudou. Lovím z batohu vytištěnou brožuru, notebook a myš. Dostávám čaj a jsem připravená začít. S obavami otevírám brožuru, popisuju na první stránce hlavní myšlenku a zachovanou podobnost se stávajícími produkty. Na dalších stránkách už jsou mé návrhy z různých pohledů a já přestávám mluvit, zkouším nevylít si čaj do noťasu a čekám, co mi na to přítomní řeknou.

Druhou variantu vyhodnocují z určitého hlediska jako nevyhovující a baví se dále pouze o první. Mluví o dalších možnostech, hodnotí pro a proti a začínám se trošičku ztrácet. Celou diskuzi uzavírají s tím, že to, co po mě chtěli, jsem splnila na sto procent a jsou spokojeni. Ale jako u předchozího projektu, ani tentokrát nemají tito pánové poslední slovo a tím spíš, když je ve hře ještě jeden výrazně zkušenější designér, jehož zadání bylo stejné. Konečné rozhodnutí padne za týden a pánové mi nabízí, že ať už to dopadne jakkoliv, dají mi zpětnou vazbu. Celý následující čtvrtek od rána hypnotizuju mobil a čekám na zprávu. V odpoledním cvičení zkonstruování se konečně dočkám.

„Vaše návrhy se líbily, ale není vybraný ani Váš návrh ani návrh druhého designéra. V tuto chvíli to není o designu,“ shrnuje celou situaci pan Klofát a dodává: „Ale padl návrh, jestli byste byla ochotna navrhnout celý produkt, ne jen jeho část. Šla byste do toho?“ Přepočítávám jednotlivé projekty a odevzdávky a pokládám svou oblíbenou otázku. „No, do konce dubna,“ řekne pan Klofát a znovu se ptá, jestli do toho půjdu.

Půjdu!

Kateřina Vejrostová studuje průmyslový design na VUT v Brně. Napsala nám do Sběrny přání, že by si chtěla teorii vyzkoušet i v praxi, a od loňského podzimu spolupracuje s firmou ETA, a.s.

KATKU ČEKÁ S FIRMOU ETA DALŠÍ META: DIPLOMKA

Studentka průmyslového designu ve strojírenství VUT Brno Katka Vejrostová si v loňském roce splnila svůj profesní sen. Prostřednictvím našeho projektu začala spolupracovat s českou firmou ETA. Z původně krátkodobé stáže se stala dlouhodobá spolupráce a Katka se krůček po krůčku přibližuje velkému úspěchu….

„Kači, a proč neděláš diplomku u Ety?“, ptá se mě spolužačka Evča v hodině kresby. „Dokážeš si představit, že bych přišla před komisi třeba s topinkovačem nebo ručním vysavačem poté, co Michal odprezentoval svůj smykový nakladač nebo Darča svářečku? Jak by se na mě asi dívali?“ Jasně, že jsem o této možnosti přemýšlela, ale produkty, které má firma Eta v portfoliu, jsou z konstrukčního hlediska a celkové náročnosti na navrhování pro diplomovou práci na ústavu konstruování zkrátka málo. Proto jsem tuto myšlenku a vlastně i sen zase rychle zahnala. Evča mě ale nahlodala: „Vždyť to je přesně to, co se od nás na ústavu očekává a co po nás konstruktéři chtějí – spolupráci s průmyslem!“ Ano, má pravdu, to je přesně ten případ, kdy by měla celoroční práce studenta průmyslového designu na ústavu konstruování konečně smysl a neupadla by v zapomnění jako 90 % z nich.

Vyrážím trochu s obavami a vytištěnými daty na opačný konec Brna. Ano, tentokrát přijeli pánové z Ety za mnou, což je s blížícím se koncem semestru a s tím spojenými odevzdávkami k nezaplacení! Nervózně svírám složku s vytištěnými vizualizacemi a po marné snaze najít v obrovském areálu správný vstup, zvedám telefon a volám o pomoc.

Usedám na jednu ze židlí v malé zasedací místnosti a ještě jednou děkuji za možnost setkat se v Brně. S obavami vytahuju notebook, otevírám data k jednotlivým variantám a podávám panu Klofátovi složku se svými výtvory.Pánové listují jednotlivýmiobrázky a mlčí. Snažím se z jejich výrazů něco vyčíst, ale marně. Po několikátém prolistování přichází konečně nějaké hodnocení. Hodnocení, které je velmi pozitivní! Mám obrovskou radost.

Říkám si, že teď mám možnost to zkusit. „Když jste s mojí prací spokojení, já…měla bych na vás velkou prosbu.“ Začínám pomalu a trochu oklikou, ale nakonec se dostávám k jádru věci. „Mohla bych pro vás zpracovat diplomovou práci?“ Snažím se co nejjasněji vysvětlit, v čem by pro Etu tato záležitost mohla být prospěšná, a hlavně o čem by celá práce měla být. Pánové celou diskusi nakonec uzavírají tím, že vše proberou na poradě s vedením a zavolají mi.

Vedení Ety souhlasilo, mailem mi přichází návrhy na téma mé práce. Vše tlumočím své vedoucí diplomky, v celé situaci mě velmi podporuje, ale zároveň se snaží najít vhodný kompromis mezi potřebami Ety a požadavky ústavu, aby byla práce obhajitelná. Vzhledem k začínajícímu létu se celá situace komplikuje a jednání zpomaluje. Přeposílám tedy poslední e-maily, obíhám kanceláře a nakonec také přecházím do prázdninového „módu“.

Koncem června se mi rozezvoní telefon, na druhém konci pan Klofát a má pro mě skvělou zprávu: můj návrh, který jsem do firmy ještě po drobných úpravách v průběhu května odeslala, zvítězil v konkurenci druhého designéra! Nechce se mi celé situaci uvěřit a ještě jednou se ptám, jestli je to pravda. Ano, už druhý z mých návrhů je ve vývoji firmy Eta!

V srpnu už nevydržím nejistotu a čekání a píšu znovu své vedoucí diplomové práce, jak se celá věc vyvíjí a jestli vedení Odboru průmyslového designu a Ústavu konstruování VUT Brno schválilo mou změnu zadání. Dozvídám se, které formality ještě chybí, ale ano, vedení odboru s mým tématem souhlasí. Tuto informaci tedy předávám panu Klofátovi a následně se vydávám do Hlinska pro zadání.

Pánové jsou na mě skvěle nachystaní, předkládají mi zadání jednotlivých částí diplomové práce a varují mě, na co si mám dát pozor, kde je prostor na změnu a kde změna naopak příliš žádoucí není. Dělám si poznámky. Jednotlivé papíry pokrývám šipkami a postřehy k různým součástkám zařízení. Po obědě dokončujeme diskuzi k diplomce a pan Klofát mi ukazuje prototyp mého prvního produktu, který jsem pro Etu navrhla téměř před rokem v rámci stáže PročByNe?! Moje radost je nepopsatelná. Celý produkt ze všech stran prohlížím, připevňuju ke kuchyňskému robotu, ke kterému patří a zase sundávám. Několikrát prototyp rozeberu na součástky a zase složím. Ten pocit je neuvěřitelný. Poprvé v životě vidím reálný výsledek mé práce. Ano, ve škole sice k mnoha projektům děláme makety, někdy v měřítku, někdy ne. Ale tohle je něco úplně jiného! Ta věc funguje! Nemá sice povrchovou úpravu…což mě přivádí k myšlence: „A jakou to bude mít barvu už víte? Kdo o tom vlastně rozhoduje?“ „No vy nejspíš, ne?“ Odpovídá mí pan Klofát a dodává: „Produkt by se mohl dostat do prodeje v dubnu, ale záleží na vedení a celkovém marketingu, kdy to pustí ven.“

Z Hlinska si odvážím krabici s produkty pro analýzu, které můžu do šroubku rozebrat, a taky spoustu práce, jenž mě v následujícím akademickém roce čeká. Informací, že to bude spousta práce a ne snadné, mě pánové příliš neuklidňují, ale s nabídkou, že se na ně můžu kdykoliv obrátit, ano. Moje vedoucí přichází se stejnou hláškou a další konzultanti ve škole taky. Takže ano, nebude to snadné, bojím se, přece jenom na této práci závisí mimo jiné i můj inženýrský titul. Ale víte co? Těším se!

Katka Vejrostová