Vinařství Guerra Albano v italské oblasti Furlánsko

Vinař Dario Guerra

Italská vášeň a zápal, víno jako filosofie. Protože víno není jen o nápoji, ale o celé filosofii kolem něj. A přesně tak to prožil student a začínající producent vína Albert, který vyrazil na dvoutýdenní stáž do oblasti Friuli, na severovýchod Itálie. Vyzkoušel si práci „typicky po italsku“ a ikdyž to byla dřina, neodepíral si radosti každodenního života (čti výborné italské lahůdky) a užívali si krásné pracovní prostředí. Pod vedením vinaře Daria Guerry musel projevit nejen znalosti získané studiem, ale také předpoklady pro náročnou fyzickou práci na vinici. Albert se vrátil do Čech obohacen o nový pohled na výrobu a produkci vín. Stáž na něj zapůsobila tak, že se do Itálie velmi rád vrací – jak turisticky, tak pracovně.👇🏼

______________________________________________________

Tentokrát to bude kratší, protože to vlastně vůbec není o mně, ale o Albertovi, který vás bude zásobovat líčením svých zážitků ze stáže u vinaře Daria Guerry. A hlavně proto, že já jsem vlastně celou dobu žasla tak, že se mi nedostávalo slov.

Ani druhý den nezačal vůbec špatně. Vyspali jsme se do růžova a po skvělé valašsko-italské snídani (děkujeme za výborné borůvkové buchty, paní „maminko“ Dlabajová) jsme se vydali poznávat další krásy (a divy) kraje Friulli.

Krása č. 1: Vinohrady, vinohrady, výhledy na vinohrady a vinohrady

Jsou úžasné, krásné, zlatavými a temněmodravými hrozny obsypané. A jsou všude, jsou fotogenické a teď se v nich opravdu hodně pracuje.

Krása č. 2: Výhledy a vhodně zvolený aperitiv

I tak se dá dobře „zahájit“ den. Pěkný výhled? Hup na brzdy! Tady stojí za to zastavit. „Tak dáme malý aperitivek, ne?“ Jasně, snídani máme za sebou, ale spolu s tímto krásným výhledem si musíme vychutnat i něco dobrého na zub. Italové jsou šťastní lidé. Ano, jde to. Sedět dvě hodinky v křesle u penzionu na kopci, shlížet směrem k moři, pocucávat friulano a mít se blaze. Done. Check!

Div č. 1: Dobré kafe – otázka a života a smrti!

Jak si jinak vysvětlit, že kávovar o rozměru mále montážní automobilové linky najdete i v té nejmenší benzince na planetě, pokud je na území Itálie. A tak jsem i já posnídala své první espresso!

Krása č. 3: Tohle všechno by se dalo vyženit! Nebo „ukrást“

Albert: „Představ si, Honzo, že něco z toho určitě patří někomu, kdo má jenom dcery. Něco z toho by se snad dalo vyženit, ne?“

No, na Moravě jsou holky hezčí (že, Alberte ;-)), tak možná bude jednodušší si jenom odvézt domů nějakou tu výslužku.

Div č. 2: Každé italské město vypadá staře. A krásně

A to jakože úplně každé! Každičké! Nejkrásněji v něm vypadají krásní mladí lidé!

Krása č. 4: V Itálii je všem „molto bene“!

Všechno s úsměvem! Po krásném víkendu v Itálii se dá přečkat i další cesta do Bruselu.

Krása č. 5: Prostě Itálie

Bez komentáře!

Alberte, užij si to!

Já tě zdravím z Bystřice. Tady prší a to vážně hodně. Ale rodinka se už poprala s první lahví od pana Guerry. Tady se to taky nakonec bude dát nějak přežít.

Bětka Vejrostová

ALBERT V ITALSKÝCH VINICÍCH

Nebudu vám lhát. Mám se tu skvěle. Dokonce ani během práce si typicky po italsku nemůžeme odepřít každodenní radosti života – místní šunky, sýry, kávu. Když k tomu přidáte krásu zdejšího „pracovního“ prostředí, nemůže mi být lépe.

Denně sklízíme hrozny z vinic od brzkého rána až do večera, takže kdo si podle fotek myslí, že jenom pózuju s nůžkama v ruce, je vedle. Večer potom s Dariem vylisované hrozny a mošt dál zpracováváme. Těžká dřina, ale takové je vinobraní. Pokud se teď udělá chyba, těžko ji v průběhu roku napravit. Nervozita je na místě – potřebujeme další kafe.

Závěrem, abych vás dostatečně naštval, musím říct, že v sobotu a v neděli máme pauzu, takže příděl lahůdek se zdvojnásobuje. Večer jdeme na večeři do místní pizzerie, povzbudit místní fotbalový tým a nakonec ochutnat místní vína na festival do Cividale.

Mějte se blaze!

s pozdravem Albert

Albert je stážistou ve vinici Daria Guerra v italském kraji Friuli

ZE STAVAŘE VINAŘEM. PŘÍBĚH STÁŽISTY ALBERTA V ROZHOVORU

Ze stavaře vinařem: Rodiče si mysleli, že ze mě bude stavební inženýr a já jsem si to částečně myslel do prvního semestru studia VUT, říká mladý vinař Albert Vyoral v rozhovoru pro www. vino.tk:

Jeho příběh začíná už na konci střední školy. Vše nasvědčovalo tomu, že z Alberta Vyorala ze Zlína bude po vysokoškolském studiu stavební inženýr. Stejné plány, nebo alespoň přání, měli také jeho rodiče. Kdo by si tehdy pomyslel, že z mladého zlínského usměvavého kluka vyroste milovník vína s mezinárodními ambicemi. „Pocházím ze Zlína, což není úplně místo, které by přálo pěstování révy vinné,“ říká nyní třiadvacetiletý Albert v sídle Evropského parlamentu v Bruselu, kam se dostal díky své šikovnosti a ambicím v oblasti vinařství a vinohradnictví. Úspěšně se s vínem dostal do projektu profesních motivačních stáží s názvem Proč by ne? europoslankyně Martiny Dlabajové. Dva týdny pracoval v italské oblasti Friuli (Furlánsko, na severovýchodě Itálie u města Udine na hranicích s Rakouskem a Slovinskem, pozn. red.), kde pod vedením vinaře Daria Guerriho musel projevit nejen znalosti získané studiem oboru vinařství a vinohradnictví, ale také předpoklady pro náročnou fyzickou práci na vinici.

Albert si už na střední škole kupoval literaturu, která se věnuje vínu a vinařství a jeho záliba přetrvala až na vysokou školu. „Po zkušenosti na VUT jsem si dal přihlášku, i přes značnou počáteční nevůli svých rodičů, do oboru vinařství a vinohradnictví na Zahradnické fakultě v Lednici (Mendelova univerzita v Brně, pozn. red.) a tím to všechno začalo. Život se mi úplně obrátil, je to pro mě radost,“ popisuje životní změnu mladý vinař.

Albert Vyoral poskytl rozhovor serveru Vino.tk:

Vino.tk (V): Co bylo zásadním impulsem proto, abyste se začal zabývat vinařstvím?

Albert Vyoral (AV): Možná i to, že hraju v cimbálové muzice ve Zlíně a ten folklór k tomu vínu patří. Ale to asi nebyl ten hlavní spouštěč k tomu, proč se začít zajímat o víno. Mnohem důležitější byla určitá revolta proti technice, matematice a dalšímu exaktnímu pojetí studia a života. Rodiče si mysleli, že ze mě bude stavební inženýr a já jsem si to částečně myslel do prvního semestru studia na stavebním inženýrství na VUT v Brně.

V: A co na Vaše rozhodnutí říkali rodiče? Mluvil jste o jejich nevůli k tomu, abyste studoval vinařství.

AV: Rozhodně to nebyla revolta vůči nim, oni mě od začátku potom, co viděli, že to s VUT nejde, podporovali a podporují. Nebylo to tedy tak, že bych neměl volnou ruku při výběru studia.

V: V čem Vás ovlivnila zahraniční stáž, kterou jste absolvoval v Itálii? Předpokládám, že jste ještě podobnou zkušenost ze zahraničí předtím neměl…

AV: Obohacením byl nový pohled na výrobu, italský styl produkce vína. Z vlastní praxe vím, že není úplně jednoduché se na takovou stáž dostat. Sám jsem psal několik žádostí o praxi v zahraničí, ale bez odezvy. Proto vítám toto zprostředkování, díky projektu Proč by ne? ve vinařství pana Daria Guerriho, v těsné blízkosti města Cividale del Friuli, jako obrovský přínos. A vlastně by se to dalo říct asi o všech dalších stážích mých kolegů. Dostali jsme se k něčemu, co bychom vlastními silami pravděpodobně nedokázali.

V: Pojďme ke konkrétním poznatkům. Jsou postupy výroby vína v této italské oblasti přenositelné na Českou republiku nebo přímo Moravu?

AV: Řekl bych, že ta produkce nebo styl vín jsou lehce podobné našim vínům, samozřejmě s jistými odlišnostmi, kam se české vinařství postupně možná přesune.

Myslím, že jejich vinařské know-how není žádný tajemstvím. Je víceméně podobné našim postupům. Přínosem bylo, že ten vinař se mi otevřel v rámci osobního setkání a dobře nastavených vztahů. V Česku není úplně běžné, že by nějaký vinař představil své metody výroby vína při tak krátké délce stáže.

Ptal jste se ale na přenositelnost. Myslím, že to jde docela dobře, protože se v oblasti Friuli pěstují podobné odrůdy, hlavně ty mezinárodní jako Pinot Blanc, Chardonnay, Sauvignon Blanc. Typické odrůdy pro tuto oblast jsou pak Refosco, Friulano, Verduzzo nebo Ribolla Gialla. Z tohoto výčtu je patrné, že se jedná zejména o oblast bílých vín, ale Refosco je typickou červenou odrůdou. Z mezinárodních pak Merlot a Cabernet Sauvignon, který má občas problémy s dozráváním. Se změnami klimatu se ale i tam dostávají červená vína do popředí.

V: Jaké jste si vybudoval během svého pobytu kontakty? Plánujete se přímo do této oblasti vrátit?

AV: Zapůsobilo to na mě tak, že se do Itálie velmi rád vracím, a to nejen turisticky. Rád bych se tam vrátil i pracovně. Zkušenosti, které jsem díky pobytu a práci získal, bych chtěl dále prohlubovat a využít té možnosti, poznat skutečné taje a přidané hodnoty, které bych se za jiných podmínek nedozvěděl.

V: Není tak běžné, aby byl vysokoškolák, student, producentem vína. V jaké jste nyní fázi svého podnikatelského záměru?

AV: Stále začínám. Bydlím a působím v domovském Zlíně, kde nejsou žádné vinné sklípky, takže jako sídlo používám sklep pod naším domem společně s bojlerem, kotlem a zavařeninami (smích). Vinohrady jsem měl pronajaté v obci Dolní Kounice a v jejich okolí. Dohromady se jednalo o malinký kousek, asi o půl hektaru půdy. Z toho jsem dělal víno obyčejně v demižonech. Letos již tyto vinohrady nemám, protože si plánuji pronajmout nové ve Velkých Pavlovicích. Výhodnější je to zejména z hlediska dostupnosti. Budu tam mít i vlastní sklep s dřevěnými sudy. Plán je tedy jasný: Dělat víno ve větším.

V: Jaké postupy využíváte? Diskutabilní, ale platná, je otázka používání přídavků, chemie…

AV: Snažím se postupovat přírodní cestou. Červená vína vyrábím bez použití síry, zrají delší dobu na všech kalových částicích, jak moštových, tak kvasničných. Vína kvasí spontánně a prodělají malolaktickou fermentaci. V průběhu roku s tím několikrát „zamíchám“. Děkuji tímto svému tatínkovi, který je mým spolupracovníkem v době, kdy jsem ve škole v Lednici. S ním na dálku konzultuji vše, co se děje při zrání a je to on, kdo víno často „zamíchá“ (smích). Když jsem byl na stáži v Itálii, tak dokonce nějaká vína lisoval.

V: S projektem jsou spojeny určité náklady. V jakých řádech se to nyní, na začátku, pohybuje?

AV: Nyní se pohybuji v řádu deseti tisíc korun, přiznám, že v podstatě systémem „co dům dá“. Používám staré demižony, starý lis, který mi půjčuje kamarád, odstopkování provádím na sítu. Takže se jedná o úplně nejjednodušší metody, které člověka stojí jenom jeho vlastní práci. Ta je ale značná, i když se jedná o malé množství hroznů.

Letos plánuji do produkce vynaložit mnohem vyšší prostředky určitě asi na úrovni sta tisíc korun. Zatím se snažím investovat z vlastních zdrojů, částečně mi pomáhají rodiče.

V: S vyššími investicemi předpokládám, že reálně pomýšlíte na zhodnocení.

AV: V této otázce jsem místy romantik. Zatím to moc propočítané nemám, ale myslím, že se tomu postupně stejně nevyhnu. Vína budou zrát delší dobu, takže i návratnost investice bude v delším časovém horizontu. Vína zrají celý jeden rok v sudu, další rok v lahvi a následující rok musím zaplatit za další hrozny. Takže tyto první roky budou nejnáročnější právě díky vzrůstajícím investicím.

V: Jaký je potenciál Vámi pěstovaných vín z hlediska délky zrání a jaký je v tomto směru Váš plán?

AV: Potenciál moravských vín není podle mě ještě úplně prozkoumaný. Postup dlouhodobého zrání není příliš rozšířený. Osobně bych chtěl vyrábět vína, která nejsou založena na primárních aromatech, ale vyvíjejí se v čase a ležením a zráním se rozvíjejí.

V: Jak se Vám daří při studiu?

AV: Nyní zpracovávám bakalářskou práci na téma biodynamika ve vinohradnictví a vinařství. Získané vědomosti se snažím aplikovat i na své vlastní produkci vína. Tyto poznatky jsem čerpal také při praxi ve vinařství Dva duby, které se nachází právě v Dolních Kounicích, kde jsem měl své vinohrady.

V: Po dokončení studia budete odborník a také potenciální vědec v oblasti vinařství a vinohradnictví. Bude postupně pro Vás zajímavější zůstat na vinici a věnovat se praktické produkci, či se dostat do role experta, v rovině spíše teoretické, případně se realizovat jako sommelier?

AV: Nejradši bych zůstal praktikem, i když musím přiznat, že technické možnosti, které nám nabízí dnešní věda, pomáhají při výrobě vína. V praxi bych proto za použití vědeckých poznatků chtěl vyrábět přírodní vína neintervenčním přístupem. Vinař takové znalosti a poznatky nezbytně potřebuje. Nelze to prostě dělat přírodně a zároveň nemít potřebné znalosti. Vyrábět víno může každý, ale vzdělání pomůže.

V: V rámci závěrečného hodnocení a prezentace projektu Proč by ne? v Bruselu jste přivezl vlastní vzorky produkce. O jaká vína se jedná?

AV: Přivezl jsem Frankovku, což je typická středoevropská odrůda. Mám zde ale také vína, na kterých spolupracuji se svým kamarádem v rámci školy. V tomto případě jde o odrůdy Pinot Blanc, Tramín červený a Ryzlink rýnský.

V: Určitým testem toho, jak si produkce vína stojí v rámci konkurence, jsou nejrůznější domácí, ale také zahraniční soutěže. Účastnil jste se už nějaké z nich?

AV: S dosavadní velikostí produkce se určitě nebudu soutěží zúčastňovat, maximálně nějakých prezentací v rámci festivalů, ale to stejně až časem. Existují zahraniční prestižní festivaly, jako například RAW wine fair v Londýně nebo ve Vídni, kam bych se chtěl jednou podívat. Tedy, lépe řečeno, těchto významných festivalů už se účastním, ale velkou ambicí je, představit tam vlastní produkci.

Za rozhovor děkuje Jan Bohdal, redakce Vino.tk

VÍNO MUSÍ MÍT JEDINOU VLASTNOST: MUSÍ BÝT DOBRÉ. BEZ NĚJAKÝCH KUDRLINEK KOLEM

Italská vášeň a zápal! A víno jako filozofie. V září roku 2015 nasedla europoslankyně Martina Dlabajová ve Zlíně do auta, v Malenovicích naložila studenta vinařství Alberta Vyorala a vyrazili na jih. Albert měl před sebou více než dvoutýdenní stáž ve vinařství Guerra Albano ve vesničce Montina nedaleko Cividale del Friuli v severovýchodní Itálii. Vinař Dario Guerra dělá, jak sám říká, víno s vášní a se stejnou vášní dokáže o svém víně a svém milovaném kraji Friuli – Furlánsku hodiny vyprávět. A tak hned na přivítanou otevřel pro Alberta a Martinu láhev Malvasie a rozpovídal se.

Sedíme tady nad skvělým vínem s mladičkým studentem Albertem, který s výrobou vína začíná úplně od začátku. Máte pro něj do začátků nějakou radu zkušeného vinaře?

Ta rada by nebyla jen pro vinaře, ale pro život. Všechny věci se mají dělat s vášní. Vášeň pro mě znamená hledat to zvláštní, to dobré, nebýt s ničím spokojený, vždycky hledat něco lepšího. Snažit se zlepšovat. Také to znamená být zvědavý na nové věci a zkoušet je. Nebát se dělat chyby.

Dario, jaký je příběh vašeho „vinařského“ života?

Docela typický. Naše rodina vždycky pracovala v zemědělství, měli jsme vinice i dobytek. Vždycky jsem pracoval na vinicích. Když jsem byl mladší a večer jsem chodil tančit, v sobotu i v neděli ráno mě rodiče brzo vzbudili a poslali mě na vinice, kde jsem musel od rána pracovat. V tom věku jsem občas vinici opravdu nesnášel. Ale pak se to přelomilo ve vášeň. Taková fáze v životě je normální. K vínu jsem se dostal pomalu. Začal jsem s lehkými, jednoduchými víny. Až potom jsem začal hledat složitější, komplexnější, strukturovaná vína. Pořád jsem se snažil všechno zlepšovat. Nebylo to o tom, že by mě někdo naučil všechno. Produkce ve Friuli byla nejdříve hlavně o množství vína. My, jako vinařská firma, jsme až v roce 1990 začali preferovat maximální kvalitu před kvantitou. Začali jsme více opracovávat rostliny, největší pozornost jsme věnovali práci na vinicích. Pracujeme více a více biologicky. Čím lépe znáte své hrozny a svou vlastní vinici, tím lepší víno můžete dělat.

Kdo byl vaším největším učitelem vína?

Můj otec. Ale pak celá moje cesta byla dlouhá. Můj cíl byl velmi ambiciózní. Chtěl jsem dělat vína vysoké kvality. Jako můj otec, i já jsem měl dvě práce. Pracoval jsem ve fabrice a pracoval jsem doma. V sobotu a v neděli hlavně na vinici, v srpnu jsem pracoval ve fabrice a v září jsem si bral dovolenou, abych se mohl plně věnovat vinobraní. Tak jsem žil deset let. V roce 1997 jsem se rozhodl, že se budu věnovat už jen vinařství. Od otce jsem převzal celé vinařství a věnoval se tomu naplno. Od začátku jsem šel za kvalitou, ale se vším všudy, s balením, lahvemi, komplexně.

Filozofií vašeho vinařství je tedy technologická inovace a zároveň zachování maximální přirozenosti vína?

Mluvíme tady o něčem živém. Vinice i víno je živý organismus. Řídí se množstvím vody, tepla, chladných dnů. My se musíme přírodě přizpůsobit. V jakékoliv jiné práci se inovuje rychleji, ale tady se každá operace musí přizpůsobit přirozenému času. Vinice vyžaduje to svoje v konkrétní čas a já jsem se nejvíc naučil právě od ní. Dnes všichni hrozně spěcháme, všechno chceme rychle, ale my tady fungujeme v souladu se životem vína. Naše práce je vlastně starat se o vinici, respektovat ji a doprovázet ji na přirozené cestě a taky se často modlit. Aby nebylo sucho, nepřišly kroupy, nepršelo, když potřebujeme jít do vinice. Přírodu musíme sledovat. Chce to často i velké štěstí.

Jaký byl letošní rok v porovnání s tím loňským pro vás v kraji Friuli?

Letos u nás bylo velmi teplo, ale na konci července týden pršelo a to zachránilo celý ročník. Pak pršelo v polovině srpna, takže nakonec se naše vinice tolik netrápila. I první hrozny, které jsme sklízeli a analyzovali, nebyly vůbec špatné. Jaký byl ročník, to ale poznáme vždycky až ve sklenici. Můj ročník ve Friuli byl velice dobrý. Nemůžu říct, jestli lepší nebo horší než loni. Určitě bude jiný. Loni velmi pršelo, byla zima. Vína byla svěžejší, méně alkoholická, s vyšší kyselinkou. Kdežto letos budou vína silnější, budou mít více alkoholu, a je cítit, že jsou hrozny sladké. Mají nižší kyselinku, je tam rovnováha.

Jak byste charakterizoval specifika regionu Friuli jako vinařské oblasti?

Když dělám prezentace svých vín, tak začnu vždycky právě představením našeho krásného kraje. Rozkládá se mezi mořem a Alpami, obojí ve vzdálenosti sotva šedesáti kilometrů. Jsme regionem Itálie, kde nejvíce prší, máme spoustu říček a potůčků, které k nám běží z hor. To vytváří svěží vzduch, skoro pořád tu pofukuje vánek. Vysouší vinice a to vinařství velmi pomáhá. Navíc jsou tu velké výkyvy teplot, což je pro vína, zvláště bílá, velmi důležité. Protože teplotní rozdíl mezi dnem a nocí vytváří právě různé vrstvy vůně ve víně. Například Rulandské šedé, které je typické pro Friuli, má tak specifické vlastnosti, jako žádné jiné na světě. Je to rovnováha v teplotách, větru… To dělá rulandské šedé z Friuli neopakovatelným. A protože je to můj kraj, tak já vždycky říkám, že je jedinečný, protože tady je prostě všechno. Hory, potůčky, nížiny, hory, víno, šunky, sýry, pstruzi, moře, pěkní lidé, občas pár škaredých, ale s těmi si poradíme…

Mluvil jste o Rulandském šedém, které další odrůdy jsou ve vašem kraji typické?

Nejznámější víno bylo vždycky takzvané Tokaj, které se dnes jmenuje Friulano. Pak jsou typické Ribolla gialla a Malvasia, sladká Pikolit a Verduzzo, z červených vín pak odrůdy Refosco, Pignolo nebo Scopetino. Je to spousta místních autochtonních vín, která jsou skutečně typická jen tady u nás.

Tokaj?

Je to jen shoda názvů, charakterem si vína vůbec podobná nejsou. Evropská komise pak vydala ochrannou známku, a tak Furláncům v Evropě sebrali Tokaj a máme tu Friulano. Ale doma tomu stejně budeme všichni pořád říkat Tokaj.

Představte nám svoje vinařství a jeho produkci.

Naše vinařství má deset hektarů, jsme rodinná firma. Zakládáme si na kvalitě a na tom, že se soustřeďujeme na práci na vinici. Nejstarší vinice jsou z konce čtyřicátých let, budou mít už sedmdesát let. Produkujeme Friulano, odrůdu Ribolla gialla a Malvasii. Ta jsou naše autochtonní. Pak máme Rulandské šedé a Sauvignon, ze sladkých máme Piccolitto a Verduzzo. Máme i cuvé z Friulana, Ribbolla gialla, Malvasie a Sauvignonu v bariku, jmenuje se Pasion. Vášeň. Pak máme i dvě perlivá vína. Vyrábíme i Ribolla gialla metodou charmat brut a také zpracováváme Ribolla gialla metodou šampaň. Toto víno se jmenuje Giuliette, věnoval jsem ji mé dceři Julii. Z červených vín děláme Merlot, Cabernet franc, Refosco a Pignolo, Podle syna Matea jsem pojmenoval cuvé Gritulu, Merlotu, Refosca a Pignola. Pignolo a Gritul jsou vína, které leží dva roky ve velkých sudech i v baricích. To je celá naše nabídka. Produkujeme asi 65 000 lahví ročně.

Motivují vás nové technologie k novým pokusům?

Největší inovace jsou právě moje cuvéčka. Úroveň kvality už je teď vysoká a já vždycky říkám: chci ještě víc! Tento rok je zábavnější, můžeme se vínem víc bavit, zkoušet nové věci. Já dělám věci instinktivně. Je třeba vytěžit maximum z konkrétní vinice, z toho, co země, klima a práce můžou vydat. Častou chybou některých producentů je, že z jednoduchých hroznů chtějí získat strukturované víno, složité ve své charakteristice, ale tím hroznu seberou jeho vlastnost. Víno musí mít jedinou charakteristiku, musí být dobré. To znamená, že musí být dobře udělané, bez nějakých kudrlinek kolem.

Vína z Friuli distribuujete hodně na zahraniční trhy.

Asi třicet procent produkce jde na export. Rusko, USA, Kanada, Austrálie, Estonsko, Belgie, Německo. Do Mexika vyrážím letos. Tohle jsou naše hlavní trhy. Nové kontakty máme v Singapuru a pracujeme na projektu i v Číně, kde jsme součástí většího záměru nových obchodů. Samozřejmě ale prodáváme i v Itálii. Za ty roky jsem se naučil, že ať to začne jakkoliv, v dlouhodobém měřítku nakonec vždycky zvítězí kvalita. Každý trh má svou část, kde můžeme prodávat i drahá a kvalitní vína. My jsme malé vinařství, snažíme se prodávat na velkém prostoru, diverzifikujeme trh. Můžu mít nejlepší víno na světě, ale když ho nebudu umět prodat….

Máte jako konzument vína oblíbený vinařský region jinde ve světě?

Obdivuji Francouze, především to, jak umí svá vína prodávat. Co se týká našich regionů, tak úžasní producenti jsou v Piemontu a v Trentinu. Víno není jen o nápoji, ale je to celá filozofie kolem něj. V Číně, v Austrálii, i tam dělají víno, ale pro ně je to jen nápoj, je to pro ně snad skoro stejné jako cokoliv jiného k pití. Pro nás je víno tohle, co teď mám kolem sebe. Sedět spolu u stolu, povídat si. Na začátku jsou lidé plaší, ale i díky vínu jsou pak otevřenější. Nejdřív budeme mluvit o víně, za chvilku o něčem jiném, protože naše mysl se otevře. A to je víno.

Na co jste z produkce svého vinařství nejvíce pyšný?

To je, jako byste se mě ptali, které dítě mám nejradši! Výborný ročník červených vín byl rok 2003, 2013 byl výborný ročník na bílá vína. Nejtěžší ročník za celý můj život byl rok 2014. To neznamená, že víno nebylo dobré, ale cesta k němu byl těžká. Těžká rozhodnutí, která jsem musel udělat. Počkat nebo hned sbírat? Investovat čas a peníze a nejdříve vyčistit vinice a mít vyváženější, lepší vína? Z toho, co teď máme před sebou na stole, cítíte, že jsme se rozhodli dobře. Naše loňské Friulano získalo i řadu ocenění.

Projekt europoslankyně Martiny Dlabajové PročByNe? je o motivaci mladých lidí na jejich další cestě nejen v profesním životě. Kde vy hledáte motivaci pro další práci?

Jak jste viděli, jsme jednoduchá rodina. Já doufám, že hlavně budeme všichni zdraví, to je jediná věc, o kterou prosím. Moje životní filozofie je, že ráno vstávám úsměvem a chtěl bych s ním i usínat. Nic není nemožné. Můj sen je, abych vždycky vyráběl dobrá vína a aby moje rodina v tom pokračovala, ale děti ví, že já na ně nikdy nebudu tlačit, svou cestu si vyberou samy. Je to těžké řemeslo, ale je to práce, která dává i spoustu radosti a uspokojení, protože s sebou nese příležitosti potkávat zajímavé lidi a není to monotónní práce. Protože začnete od malé rostlinky a skončíte u rozhovoru s europoslankyní.

Vinařství Albano Guerra

Rodinné vinařství v obci Montina nedaleko Cividale del Friuli v italském regionu Friuli-Venezia-Giulia. Majitelem je Dario Guerra, vnuk zakladatele rodinného vinařství. Od roku 1992 se rodina zaměřuje na produkci vín exportovaných nejen na italských trzích, ale i v zahraničí (Kanada, Maxiko, USA, Čína, Rusko). Roční produkce čítá asi 65 000 lahví se zaměřením na autochtonní odrůdy Friuli: Friulano, Verduzzo, Picolit, Malvasia, Rulandské šedé, Merlot, Cabernet Franc nebo Refosco. Více informací na www.guerraalbano.it .

Alžběta Vejrostová