Evropský parlament

Poslankyně Evropského parlamentu Martina Dlabajová

Stážistkou poslankyně Evropského parlamentu Martiny Dlabajové se stala její jmenovkyně – Martina. Ta během této stáže pronikla do práce bruselského týmu paní poslankyně, měla možnost doprovázet paní poslankyni například na živé vysílání italské televize RAI a potkala nespočet významných a inspirujících osobností. Stáž přinesla Martině uvědomění, že ačkoliv je tato práce plná výzev, baví ji čím dál víc. A taky během ní odhalila, proč Evropská unie sídlí v Bruselu… Přečtěte si její blog 👇🏼

______________________________________________________

Stáž snů je poměrně hodně širokým pojmem, pod kterým si každý většinou představí něco úplně jiného. A je to vlastně dobře. Každý má jiné představy, jiné záliby a také jiná očekávání. Všichni bychom se však měli snažit objevit co nejdříve to, co nás skutečně baví a naplňuje a čemu bychom chtěli zasvětit i náš pozdější pracovní život. Činnost, která nám bude přinášet uspokojení a v ideálním případě i radost.

O své vysněné stáži jsem měla poměrně jasnou představu již delší dobu. Už od střední školy bylo mým tajným přáním získání pracovní zkušenosti v institucích Evropské unie, a proto i moje vzdělání a další kroky se začali postupně ubírat tímto směrem. Čím více jsem se však k tomuto silně konkurenčnímu prostředí snažila přibližovat, tím více se dostavoval nedostatek sebedůvěry a také pochybnosti o tom, že by se mi mé přání mohlo vůbec někdy vyplnit. Nyní se však můj dlouholetý sen stává skutečností… Jak se mi toho nakonec podařilo dosáhnout?

Můj příběh započal na konci února letošního roku, kdy jsem na webových stránkách paní poslankyně Evropského parlamentu Martiny Dlabajové narazila na projekt motivačních stáží PročByNe? Náhodou tak došlo k tomu, že jsem se dozvěděla o otevřeném výběrovém řízení na stáž v Evropském parlamentu v kanceláři samotné paní poslankyně! Tuto příležitost jsem si nemohla nechat ujít. Prvním krokem na cestě k mé vysněné stáži bylo zaslání životopisu a motivačního dopisu. Takových dopisů jsem v životě napsala již poměrně hodně, ať už pro účely přijetí ke studiu na univerzitě, odborných stáží nebo i jen krátkodobých brigád. Tento dopis ale pro mě byl v něčem speciální. Díky tomu, že hlavní podstatou mělo být vysvětlení opravdové motivace a ne pouze dokazování toho, proč zrovna já jsem nejlepším kandidátem na základě získaných zkušeností, jak tomu běžně bývá :-), jsem poprvé nabyla dojmu, že má tento dopis skutečně nějaký smysl.

Už 1. dubna 2015, ani ne po 14 dnech od uzávěrky přihlášek, mi přišel e-mail s předmětem – Gratulujeme! Postupuješ do dalšího kola! – a já tajně doufala, že se nejedná jen o „apríl“! 🙂 Moje obrovské nadšení z postupu však záhy vystřídaly obavy z natočení videovizitky, kterou po nás ve zprávě požadovali, navíc pro mě v té době ve zcela šibeničním termínu. Kromě toho, že byly zrovna Velikonoce, se také lámala půlka semestru, což s sebou přinášelo psaní velkého množství seminárních prací a přípravy na průběžné testy. V záplavě studijních povinností se mi ale nakonec jevilo natočení videovizitky jako příjemný únik! Spolu s vymýšlením obsahu jsem natáčením strávila celé odpoledne, avšak fáze střihu, kterou jsem se zcela neplánovaně „bavila“ až dlouho do noci, byla snad ještě horší. Po zhlédnutí finální verze se mi do zaslání mého amatérského díla moc nechtělo, ale vzhledem k tomu, že mé časové možnosti byly hodně omezené, mi nezbývala jiná možnost.

O to mnohem větším překvapením pak bylo oznámení o postupu do dalšího kola! Tento postup jsem považovala za obrovský úspěch, ale zároveň zcela upřímně také za finální „metu“. Dalším kolem byl totiž online assessment – testování na specifické dovednosti prováděné profesionálním testovacím centrem. Tato online diagnostika zahrnovala kromě testů na numerické, analytické a logické myšlení a schopnost porozumění textu také dotazníkové osobnostní testy a v neposlední řadě i testování nezbytné znalosti anglického jazyka. Popravdě tento typ testů nikdy nepatřil mezi moje silné stránky a můj zcela negativní pocit po jejich vyplnění mě v tomto mém přesvědčení opět jenom utvrzoval.

Když jsem asi o týden později otvírala svoji e-mailovou schránku a našla tam nový e-mail ze zlínské kanceláře paní poslankyně s názvem – Výsledky výběrového řízení, zatajil se mi dech. Bála jsem se toho, že se teď už jen oficiálně potvrdí to, o čem jsem byla tak přesvědčená… Ještě chvíli jsem vyčkávala, než jsem klikla myší a dozvěděla se tak svůj ortel… Milí finalisté, gratulujeme Vám k postupu do posledního kola výběrového řízení! V tu chvíli se ve mně mísily neuvěřitelné pocity radosti, nadšení a hlavně překvapení! Získání své vysněné stáže jsem byla už tak neskutečně blízko.

V první slunečný červnový den jsem se vydala do Zlína na osobní pohovor s paní poslankyní a jejím týmem. Jak jsem se postupně seznamovala se všemi dalšími šesti finalisty, začala ze mě nervozita pomalu opadat. Když jsem totiž poslouchala příběhy těchto talentovaných mladých lidí a dovídala se o jejich zkušenostech, uvědomila jsem si, že ať už vyhraje kdokoli, určitě si zaslouží tuto skvělou příležitost získat. Celým výběrovým řízením se nesla neuvěřitelně uvolněná a především přátelská atmosféra a já jsem byla šťastná už jen proto, že jsem měla možnost tyto výjimečné lidi poznat. A to neplatí pouze směrem k finalistům, ale k celému týmu PročByNe?, který se nám svým profesionálním a velmi milým přístupem postaral o nezapomenutelný den.

Okamžik konečného vyhlášení výsledků jsem už prožívala s poměrně vnitřním klidem. Na jedné straně zklamaná z toho, že se mi mé přání s největší pravděpodobností nevyplní, na straně druhé však velmi vděčná za to, že jsem vůbec něčeho takového mohla být součástí. Nejprve byla udělena zvláštní cena, tzv. zelená karta, pro konkrétní krátkodobější projekt v Bruselu, kterou získal sympatický Jakub, jeden z mých dvou favoritů. Pak už ale všichni s netrpělivostí vyčkávali jméno vítěze, ze kterého se v září stane stážista v Evropském parlamentu. Houstnoucí atmosféra v místnosti by se dala krájet… Když jsem po dlouhém napínání najednou v proslovu paní poslankyně zaslechla svoje jméno, myslela jsem si, že to byl pouze výplod mojí fantazie, dokud za mnou osobně nepřišla a nepoblahopřála mi k vítězství. V ten moment mi došla veškerá slova a vlastně ještě ani dnes nenacházím ty správné výrazy k tomu, abych vyjádřila, jak jsem se v daný okamžik cítila. Ohromné překvapení, neskonalá radost, údiv, smích i dojetí… to vše jsou pocity, které mnou naráz prostupovaly. Datum 1. června 2015 tak budu mít v živé paměti nejspíše už navždy. Ten den se totiž splnil můj veliký dlouhodobý sen.

Ráda bych na tomto místě ještě jednou poděkovala celému týmu PročByNe? v čele s paní poslankyní Dlabajovou za velikou důvěru, kterou ve mně společně vložili, a také za to, že mi tímto projektem umožnili si svůj sen začít plnit. Budu se maximálně snažit, aby nemuseli svého rozhodnutí litovat.

Martina Krhlová, budoucí stážistka v kanceláři Martiny Dlabajové v Evropském parlamentu v Bruselu

MARTINA NA STÁŽI U MARTINY. EVROPSKÝ PARLAMENT SÍDLÍ V BRUSELU KVŮLI ČOKOLÁDĚ!

Albert už se vrátil z prosluněných italských vinic, Junior Dream team, který pravidelně zásoboval historkami ze zákulisí redakce ELLE, také zdárně zakončil svoje úsilí na přípravě listopadového vydání, a teď už je konečně řada i na mně, abych se s vámi podělila o své zážitky z prvního měsíce stráveného v Evropském parlamentu, v kanceláři paní poslankyně Dlabajové…Prvního MĚSÍCE! Připadá mi, jako bych přiletěla teprve před týdnem. Na druhou stranu byl ten měsíc natolik intenzivní a pestrý, že když teď při psaní blogu zpětně vzpomínám, co vše se mi přihodilo a co jsem zažila, nestačím se sama divit! Místo příspěvku na blog bych vlastně mohla sepsat celou sbírku zážitků! „Tragikomedie z centra EU“ by byl název, který by ji docela přesně vystihoval.

První drama začíná hned po mém příjezdu do Bruselu. Schůzka ohledně mého budoucího bydlení, na kterou jsem se vláčela s pětadvacetikilovým kufrem a jen o pár kilo lehčí krosnou na zádech přímo z letiště, na poslední chvíli nedopadla. A tak se stalo, že jsem se najednou ocitla sama pozdě večer v pravém belgickém dešti na neznámé zastávce autobusu … Co teď?! Naštěstí mě vysvobodí náš druhý stážista Jakub a na dálku také asistentka Triin (v té době ještě na dovolené), která mi pro začátek pobytu nabídla přístřešek (ještě jednou díky oběma za záchranu! :-)). To nám to hezky začíná! Je pravda, že první setkání se svojí budoucí estonskou kolegyní jsem si představovala trochu jinak, než rozespalá pozdě v noci v pyžamu po jejím návratu z prázdnin…

Hledání bydlení mě stálo spoustu nervů, ale nakonec se poštěstilo. První víkend už jsem mohla trávit v krásném bytě v samém centru města, který bude na pár měsíců mým domovem. S klidem v duši jsem si proto mohla s Kubou vyjet na první výlet do Ostende a užít si tak posledních letních dnů. Do studené vody Severního moře jsem se ale ponořit neodvážila.

„Ledové sprše“ jsem se však i přesto nevyhnula. Čekala mě hned první týden v práci. Pondělí byl takový zahřívací den, který jsme s Kubou strávili s našimi „mentory“ – kolegyněmi Alenou a Triin. Kromě vyřizování administrativních záležitostí a seznamování se s ostatními kancelářemi na patře nás postupně začaly zasvěcovat do náplně naší práce a provádět po důležitých místech v Parlamentu (věřte, že trefit ten správný výtah v místním bludišti může být také uměním!). Úterý už je o dost náročnější. Paní poslankyně přijíždí do Bruselu. Práce běží na plné obrátky, vše musí být připravené. Po veselém ranním přivítání po létě zasedá celý tým za stůl k poradě. Je to téměř jediná příležitost, kdy se v nabitém programu paní poslankyně může celý tým sejít společně v kanceláři. Probírá se agenda na celý týden i dlouhodobější úkoly. Hned po první minutě je mi jasné, že moje práce už taková sranda nebude. V rychlosti si dělám poznámky, zapisuji povely, všechno odkývám a předstírám, že tomu všemu naprosto rozumím. Když po skončení pomalu s obavami zasedám ke svému stolu, dostávám ještě za pochodu poslední pokyny, které mám zaslat naší kanceláři ve Zlíně. Ze všech informací se mi podaří zachytit správně asi půlku. Zbytek musím nějak odvodit?! Přece se nebudete ptát poslankyně dvakrát, obzvlášť když spěchá na zasedání výboru, které jí začíná za pět minut! Zrovna tímto způsobem se mi například podařilo přejmenovat našeho posledního stážistu Alberta Vyorala – vinaře ze Zlína, o kterém jsem z neznámých důvodů špatně vyvodila, že je Ital. Jméno Alberto Viora přece také nezní špatně! Evidentně se to ale chytlo a jako pracovní název to používáme doposud. Alberte, promiň!

Další velkou výzvou jsou maily, respektive dvě mailové adresy, které mám na starosti. V průměru maily přicházejí téměř každou minutu. Zvlášť první týden byl dost krušný, protože jsem neměla ponětí, o čem se v nich vlastně mluví, natož co bych s nimi měla udělat. Pozvánky, žádosti o rozhovory, programy schůzí výborů a plenárního zasedání, rámcové pozice, deklarace, rezoluce… Přeposlat, odpovědět nebo si jich nevšímat? Rozhlížím se po kanceláři a marně hledám odpověď. Každý je zahloubán ve své práci. Než se stihnu rozhodnout, co udělám s tím prvním mailem, přijdou v mezičase další dva. Je mi trapné zatěžovat své zaneprázdněné kolegyně pořád těmi stejnými dotazy, proto se je rozhodnu vyřídit sama. A tak volím cestu pokus-omyl aneb chybami se člověk přece také učí, což si potvrdím hned vzápětí reakcí paní poslankyně na můj „vyřízený“ mail s tím, že příště bude lepší to raději předem zkonzultovat. Bere to však s nadhledem a má se mnou svatou trpělivost, podobně jako celý tým. Díky těmto mým „omylům“ jsem se stejně naučila nejvíc!

Můj pracovní výkon v prvních týdnech bych přirovnala k rychlosti šneka. Maily se kupí, stejně tak jako ostatní úkoly, které je potřeba vyřídit přednostně. Úspěšnost této práce vlastně závisí na umění určit priority. Musíte umět rozpoznat mezi tím, co už vážně hoří, a co může přece jen ještě chvíli počkat. Tomu se učím doteď. Chvíli mi trvalo si v tom udělat systém a hlavně zvyknout si na ten pocit, kdy člověk odchází z práce a ví, že se mu stejně nepodařilo vyřídit vše a že ho to tam bude druhý den čekat nanovo. I proto jsem si ještě do nedávna nosila práci domů s bláhovou vidinou toho, že si vše nadeženu.

Práce v parlamentu je obecně hodně hektická, musíte být neustále tzv. up-to-date. Vaše denní plány se totiž mohou změnit z minuty na minutu: akutní potřeba rešerše na různá témata, zápisy z meetingů, analýza situace, příprava podkladů a samozřejmě migrace, migrace, migrace. Věčné téma, které tu aktuálně visí všude ve vzduchu a je s ním samozřejmě spojené velké množství práce. Dnes už vím, proč Evropská unie sídlí v Bruselu. Týdenní spotřeba belgické čokolády by se dala počítat v kilech. Přináší to s sebou ale i spoustu výhod. Přece jen se nepoštěstí každý den doprovázet europoslankyni na živé vysílání italské televize RAI, ve kterém poskytuje svůj rozhovor právě na téma uprchlické krize.

Přestože je tato práce pro mě zatím plná výzev a postupně zjišťuji, co všechno jsem schopná vlastně zvládnout, baví mě čím dál víc. Možná i proto, že mám tak obrovskou podporu od celého týmu. A to nejen naší bruselské „crew“, ale i té ve Zlíně. Je to tým s velkým T, který spolupracuje a komunikuje na 100%, i když nás od sebe dělí 1200 km! Jsem moc ráda za to, že můžu být toho všeho součástí a navíc být přímo v centru dění. Potkávat významné osobnosti, seznamovat se s inspirujícími lidmi a hlavně učit se od těch nejpovolanějších! 

Martina Krhlová

stážistka v kanceláři patronky projektu Martiny Dlabajové