Ministerstvo životního prostředí

Ministr životního prostředí Richard Brabec

„Získávám zážitek a zkušenosti nejen pro tento rok, ale na celý život. A pevně věřím, že tahle stáž je mým novým, smysluplným začátkem.“ Tak po skončení dvoutýdenního stínování ministra životního prostředí Richarda Brabce zhodnotila svoji stáž Anička. Ta se díky stáži chtěla „otrkat“ do dalšího života. Nabitý program jí to nadmíru umožňoval. Návštěva mezinárodního stavebního veletrhu ForArch, setkání s europoslanci, jednání se saským ministrem životního prostředí na Hněvíně, projednávání novely zákona o odpadech, rozhovor na téma nově zaváděných kontrol domácích kotlů. U toho všeho byla Anička panu ministrovi v patách.  Na seznam svých jedinečných zážitků a zkušeností si Anička připsala také účast na zasedání české a slovenské vlády v Bratislavě či Sněm Svazu průmyslu a dopravy ČR, na němž potkala tolik známých tváří, že by to dalo na speciální blog. No, přesvědčte se sami! 👇🏼

_______________________________________________________

Pondělí 19. září 2016

Ahoooj, já jsem Anička a následujících 14 dní budu stínem ministra životního prostředí Richarda Brabce. V životě už jsem byla ve stínu hodně lidí, ale nikdy to rozhodně nebylo tak pozitivní a přínosné, jako právě teď!

Znám se, a tak jsem svůj první velký den začala o něco dříve, než by bylo třeba. To abych dorazila před Ministerstvo životního prostředí včas. Jsem totiž občas trochu zmatkař. Navíc ještě v Praze. Nicméně jsem trefila a dorazila včas. Před MŽP na nás čekala paní europoslankyně Dlabajová, která nás odevzdala jako děti do školy 🙂 Spolu s Honzou (stínem náměstka) nám byl nadnesen předběžný plán nadcházejícího týdne. „Vezmete tady panu ministrovi nějaký věci, jo?“, ozvalo se najednou za mnou. A v mém zorném poli uvízla černá aktovka. Dobrá, to mi tu začali věřit hodně rychle. Beru tašku a vyrážím před budovu, kde na mě čeká pan řidič Karel, ovšem bez hnědých podšálků. Spolu s paní Taušovou z tiskového oddělení nasedáme do auta a vyrážíme vyzvednout pana ministra, a poté směr Most, na bilaterální setkání se saským ministrem životního prostředí. Sedím v autě, ruce založené v klíně a pan ministr se usmívá, jak že to sedím pěkně spořádaně. No, ještě že nevíte, jak vypadám, když zrovna necestuju vládním Superbem, říkám si v duchu…

Cesta Prahou nás ale kvůli dopravě zpozdila, a tak na dálnici zapínáme majáčky a houkačky. Já se držím bezpečnostního pásu a mám smrt v očích, když tachometr ukazuje téměř ….km/h (cenzurováno :-)) a pan ministr se mi opět směje. Že je to prý výjimečný případ. Ale zážitek to byl! Cestou se přihlašují další a další novináři pro odpolední tiskovou konferenci, což paní Taušová ministrovi oznamuje. „Výborně, tak teď už nám tu na seznamu chybí jen Al Jazeera.“ Takže jestli bylo v autě doteď nějaké napětí, tak po tomhle ministrově prohlášení definitivně zmizelo. Po cestě probíráme aktuální problémy a záležitosti, které se na ministerstvu řeší a mimo to ministr také stíhá jeden telefonický rozhovor pro zpravodajský server, kde se vyjadřuje k aktuálnímu zákazu jednorázového plastového nádobí ve Francii. A také si prochází podklady a připravuje se na blížící se setkání.

Přijíždíme na Hněvín. Než dorazí ministrův protějšek, setkáváme se s ostatními členy české delegace, mimo jiné například s ředitelem ČIŽP OI Ústí nad Labem nebo ředitelem odboru ochrany ovzduší. Řeší se hlavně strategie a postup rozhovoru se saským ministrem.

Poté přichází moment, kdy jsem si asi konečně uvědomila, co se mi to vlastně děje. Posadili mě ke stolu, kde sedí český a saský ministr životního prostředí a k tomu špičky svých oborů z české i německé strany. Občas se pod stolem tajně štípám, jestli se mi to nezdá.U stolu panuje přátelská atmosféra, řeší se třeba otázka elektromobility, ochrana tetřívka obecného nebo kdo je původcem zápachu, který obyvatelé německého příhraničí často úřadům hlásí. Každá strana má svého tlumočníka. A servírují nám přímo božské jídlo! Na závěr setkání vybíháme hněvínskou věž, jednak, abychom oběd trochu spálili, ale také proto, abychom našim saským sousedům ukázali zrekultivovanou mosteckou krajinu.

Poté se přesouváme do závodu Unipetrol. Zde je plánovaná krátká prezentace, kde nám představují společnost Unipetrol pár slidů o loňské havárii, kde došlo k úniku propylenu a následnému výbuchu a požáru. Program plynule přechází v tiskovou konferenci. Po jejím ukončení nasedáme do mikrobusu a podnikáme ještě komentovanou projížďku závodem. To už je ale finále dnešního dne.

Cestou domů se dívám z okna a přemýšlím, co se mi to všechno dneska vlastně přihodilo. „Jste nějaká přepadlá“, ozve se. A kdo by nebyl, když se najednou octne v takovéhle společnosti. Když se ale zrovna nikdo nedívá, tak se zubím do podlahy jako blbeček. Mám fakt hroznou radost, že tu můžu být. A už se moc těším na zítra!

Anna Šafránková

stín ministra životního prostředí Richarda Brabce

LEPŠÍ BRABEC V HRSTI…II.

Úterý 20. září 2016

Nejdřív bych chtěla pozdravit celé Ministerstvo životního prostředí ČR a popřát jim hezký den. Donesly se ke mně zvěsti, že si to tam snad tak trochu čtete nebo co.

Dnes ráno na první dobrou trefuju cestu na Ministerstvo dopravy. Tsss, už jsem tu jak doma, ne?! Pan ministr tu měl ráno jednání ohledně posuzování vlivu na životní prostředí EIA. Máme tu sraz ještě se slečnou Petrou Roubíčkovou, vedoucí tiskového oddělení. Indicie ze včerejška i Petra mi naznačují, že to dneska bude cvrkot. Společně nasedáme do auta a vyrážíme směr výstaviště Letňany, kde probíhá mezinárodní stavební veletrh ForArch. Postupem času zjišťuju, že naše černé auto je kouzelné, může předbíhat, může do protisměru, všichni se mu uhýbají. Pokud jednou seberu odvahu a konečně si ten řidičák taky udělám, rozhodně potřebuju tohle černý auto!

Přijíždíme na výstaviště ke speciálnímu vchodu pro hosty. Zanedlouho doráží i ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová a ministr financí Andrej Babiš. Postupujeme do kongresového sálu. Tady je připraven panel, ke kterému usedají krom zmíněných ministrů i ředitelé významných firem v oblasti českého stavebnictví. Celý program moderuje Daniela Písařovicová. Po úvodním slovu každého důležitého účastníka jsou místa pro dotazy – ať už prostřednictvím mikrofonu, tak pomocí mobilní aplikace, kdy se daná otázka zobrazí na plátně nad podiem. Hlavními tématy je stav český silnic, ráno diskutovaná EIA, ale také nový stavební zákon. A pan Babiš baví celý sál. „Jak můžeme stavět ty silnice, když to tam ta Havránková 19 roků blokuje?“ – to je pouze jedna z jeho hlášek. Po zodpovězení několika dotazů se ale zvedá a se slovy: „Pokud tu budu já, tak peníze jsou a budou, tak řekněte támhle tomu pánovi (a ukazuje do publika na ředitele ŘSD), ať už konečně staví, nashle.“ V publiku to smíchy zašumí a ministr financí se odebírá na další jednání.

I my se za chvíli zvedáme, na programu je krátká tiskovka ve stánku organizace Pravda o vodě. Ta se přehoupne v rozhovor pro regionální televizi a ten zase plynule přejde v rozhovor, tentokrát pro ČT spolu s Hospodářskými novinami. Poté se rychle přesouváme zase zpět do auta. Vlaju za ministrem a dávám si bedlivý pozor, abych svou skupinku neztratila z dohledu, protože je mi jasné, že už bych se nikdy ze spleti pavilonů letňanského výstaviště nevymotala.

Přejíždíme do Richterovy vily na oběd s europoslanci. Je to opravdu trochu zmatek. Vedoucí tiskového zvoní telefon. „No ahoj, to mi voláš na osobní, služební mi umřel, tenhle mi taky umírá, všecko mi tu umírá. Nooo jsme, jsme…kde to vlastně jsme?“ ptá se řidiče. „Na Proseku,” odpovídá. Dorážíme do vily, vybíháme pár schodů a malý kopeček, snad aby nám trochu vyhládlo. Při vstupu dostáváme sekt. Má jmenovka je u stolu například s panem Teličkou nebo ministrem Ťokem a panem Brabcem po mé levici. Naproti mně sedí německý europoslanec Werner Kuhn, který nás celý oběd baví různými historkami, které vypráví svou plynulou angličtinou. Pro případ, že bychom chtěli řešit složitější témata, má vedle sebe ale tlumočnici. „Tak Aničko, já se jdu bavit s panem Ťokem, teď je tu konverzace na vás.“, slyším do levého ucha a zas se o mě pokoušejí mrákoty. I přes to, že číšníci stále chodí a dolévají bílé víno, které obvykle jazyk rozvazuje, mám tep asi 250 a na pokraji infarktu mě napadá možná tak „Helou, ajem Anička, ent ajem tventyfrí jírs ould.“, což bych mohla korunovat „Ajem from Pardubice.“ nebo nějakou podobnou frází na úrovni čtvrté třídy základní školy. Po pár počátečních „eeee“ ale vysvětluju, co studuju a dostáváme se i k Pardubicím. Pan Kuhn se hned chytá a ví, že v Pardubicích hrajeme dobře lední hokej. Jeho radost trošku kazím tím, že poslední „season“ byla opravdu „horrible“. Celý oběd byl opět vynikající. A borůvkový rozvar, kterým byly přelité lívanečky, jsem si ani nehodila na triko. Nepoznávám se!

Kafe do sebe kopnu skoro jako panáka a už zase letím. O terasu níž je totiž další tiskovka s ředitelem TRAN, u níž je přítomen i pan Brabec. Pozorně sleduju a osaměle postávám v prostoru za kamerou. Dává se se mnou do řeči pár pánů, každého hlavně zajímá princip mé stáže. A taky dostávám svou první vizitku!

Po ukončení tiskovky nasedáme do auta a míříme směr Lichtenštejnský palác, kde se koná konference České národní parky, k výročí 25 let od založení NP Šumava a NP Podyjí. „Já už jsem dneska zmatenej jak lesní včela. Abych jim tam nezačal vyprávět o EIA a o tom, jak je potřeba přes Šumavu postavit silnice.“, říká ministr, a já se ani trochu nedivím. Vyjadřoval se dneska už k tolika tématům, že bych měla stejně jako on hlavu jako včelí úl. V paláci má ale jednu z úvodních řečí. Přítomni jsou ředitelé obou národních parků, ale i další významné osobnosti. Lichtenštejnský palác je nádherný. A taky tam mají krásné lustry. Jsou velké zhruba asi jako můj přístěnek pod schody.

Po ukončení akce v „Lichťáku“ jsme ještě pozváni na nedalekou Kampu, na vernisáž fotek z našich parků. Je to skvělý nápad, jelikož se tu mohou všichni účastníci neformálně setkat a pohovořit si. Na přistaveném podiu pronese pár slov i Linda Rybová. A pak už se jen konverzuje, občerstvuje, konverzuje a občerstvuje…

PS.: Ahoj tati, dneska těch příborů na stole bylo tolik, že jsem fakt litovala, že jsem si toho Špačka, co si mi dal asi ve 14 letech, čímž jsi mi tenkrát chtěl asi naznačit, že se chovám jak vocas, ještě nepřečetla, ale já to jednou doženu, slibuju! Prozatím jsem to okoukávala od ostatních :)

Anna Šafránková

stínuje ministra životního prostředí Richarda Brabce

LEPŠÍ BRABEC V HRSTI…III.

Středa 21. září 2016

Asi bych potřebovala další blog jen na to, abych mohla denně zpracovávat, co zažívám na kolejích, kde jsem během svého dvoutýdenního stínování ubytovaná. Tak třeba včera, po tom co jsem odeslala příspěvek na stránky PročByNe?, se zhruba asi ve 22:30 rozezněl na chodbě rozhlas, že došlo k požáru, máme urychleně opustit prostory a pomoci těm, kterým je nevolno. Mně se v tu chvíli udělalo nevolno opravdu hodně, ale vzhledem k tomu, že na mém jednolůžáku by mě možná zachránili až ve fázi „černé uhlí“, tak jsem už téměř připravená ke spánku vyběhla na chodbu a utíkala do auly ke kolejní vrátnici, kde to v tu chvíli vypadalo trochu, jako kdyby se konala hromadná pyžamová párty. Po chvíli jsme se ale dozvěděli, že si jen nějaký chytrák zapálil zřejmě přímo pod detektorem kouře a že se můžeme vrátit do pokojů. No, sice jsem říkala, že chci zážitky, ale asi zase ne za každou cenu. To jsem ale trochu odbočila.

Kdo se dnes díval na zprávy, tak ví, že probíhalo jednání vlády. Samozřejmě tam byl přítomen i ministr životního prostředí. Kvůli přísným bezpečnostním podmínkám, které mi nepovolují přístup do Strakovy akademie, jsem tak pro dnešek osiřela. Měla jsem tím pádem alternativní program, který spočíval v kradení poloviny stínu panu náměstku Smržovi, který ale jinak obvykle celý uzurpuje Honza, čímž mu chci poděkovat, že není zase tak moc lakomej, a že se se mnou podělil. Třeba ti za to dovolím vyfotit se s panem ministrem.

Ráno jsme měli sraz na České zemědělské univerzitě na Suchdole, kde pokračuje konference České národní parky. My sem ale spíše než kvůli konferenci jedeme kvůli setkání s Andrejem Sovincem, místopředsedou Světové komise pro chráněná území Světové unie pro ochranu

přírody (IUCN), který má v dopoledním programu také vyhrazen čas pro svá slova.

Sedí s námi i Pavel Hubený, ředitel NP Šumava a tématem diskuze je zvětšení bezzásahových zón v národním parku na více než 50% rozlohy. Pan Sovinc mimo jiné říká, ať si Šumavy vážíme a chráníme si jí, že je to „green heart of Europe“.

Poté se přesouváme na ministerstvo. Další v plánu je schůze se zástupci Svazu dovozců automobilů, Asociace automobilového průmyslu, Českého plynárenského svazu a zástupci firmy E.ON a ČEZ. Důvodem tohoto setkání je vzájemná spolupráce a podpora Programu podpory nákupu vozidel s alternativním pohonem pro municipality a kraje a jimi zřizované organizace a o budoucí širší spolupráci v oblasti podpory vozidel s alternativním pohonem.

Pak se v kanceláři střídá ještě pan Pastvinský, ředitel odboru mezinárodních vztahů a zástupce náměstka pro řízení sekce politiky životního prostředí a mezinárodních vztahů a pan Kříž, náměstek pro řízení sekce fondů EU, spolu ředitelem své sekce, panem Kažmierskim. Bavíme se o definování parametrů, podle kterých se budou vybírat projekty, které se budou z fondů financovat.

Jelikož pan náměstek Smrž nechce dopadnout jako já včera na obědě s europoslanci, začíná mu s lektorem hodina angličtiny, a my jsme s Honzou pro dnešek propuštěni.

A málem bych zapomněla. Dneska jsem si také konečně zařídila svou vstupní kartičku na ministerstvo. Přes samé nadšení, že snad poprvé v životě nevypadám na „pasovce“ jako sériovej vrah, jsem si až teď na kolejích všimla, že ze mě MŽP udělalo Andulku Šafářovou 🙂 Ale z toho si nic nedělám, není to první a nejspíš ani poslední případ…

Anna Šafránková

stínuje ministra životního prostředí Richarda Brabce

LEPŠÍ BRABEC V HRSTI….IV.

Dnes v devět ráno poprvé používám svou „andulkošafářovskou“ kartičku při vstupu na ministerstvo. Jako první je na programu schůzka ohledně zákona o vodě. Abych byla upřímná, tyhle legislativní věci poměrně těžko zpracovávám, takže si připadám trochu jako Alenka v říši divů. Ale to vlastně už od pondělí…

Po diskuzi se pan ministr zvedá. „Pojďte, půjdeme do kanceláře, máme chvíli času, tak si jdeme povídat.“ A tak teda jdu. Ačkoliv by se mohlo skrze blog zdát, jak moc dokážu být výřečná, opak je pravdou. Zajímá mě ale, co se například dělo na včerejším jednání vlády. A tak mi pan Brabec popisuje celé složité martyrium od přípravy až po schválení zákonů a já si říkám, že je vlastně malý zázrak, že tu vůbec nějaké zákony máme. Také mě zajímá, která témata se rozebírají v tzv. „utajovaném režimu“, kdy mohou být na vládě pouze lidé s příslušnou bezpečnostní prověrkou. Já už to teda vím, ale nepovím, protože je to děsně tajný! Pozvolna ale přecházíme k vyprávění o předchozích ministrových postech, šéfu Babišovi a na závěr trochu pootevíráme i naše životy. Bavíme se o hudbě, o filmech, které máme rádi. Sedím a hltám každé slovo. Ministr mluví o své práci i o předchozích zkušenostech s takovým citem, až skoro láskou a empatií, že se nestačím divit. Ti, co mě trochu znají, vědí, jaká jsem cíťa. Pro ty, co ne – rozbrečí mě i reklama na prací prášek, a tak mám oči opravdu skleněné. Nakonec se z „chvíle času“ stávají dvě hodiny.

Dalším programem je rozhovor pro ČT, na který se ministr musí připravit, já si proto jdu svou cestou. Taky mě napadá, že mám vlastně docela hlad. Ovšem téměř ve dvě hodiny na mě asi nikdo s obědem v jídelně čekat nebude. Přesto to zkouším. Zjišťuju, že jako stín ministra zřejmě můžu všechno, a tak mi paní kuchařky vytahují „podpultovku“ a celou jídelnu mám jako separé sama pro sebe 😀

Krátce po třetí hodině nasedáme do auta směr Havlíčkův Brod. Zde se koná sezení v rámci předvolební kampaně hnutí ANO. Jedem podpořit pana profesora Špičáka, lékaře z pražského IKEMu, který je kandidátem do Senátu ve volebním obvodu Kutná Hora. Vzhledem k tomu, že má pan ministr trochu strach, aby na dané místo vůbec dorazili nějací lidé a aby to pro mě bylo alespoň trochu přínosné, ptá se mě, jestli chci opravdu jet. „No co bych jinak dělala, vždyť bych seděla na zadku na kolejích.“ Což asi vyznělo trochu, jako že stejně zrovna nemám nic lepšího na práci. „Děkuju, to je od vás moc milý!“, říká ministr s úsměvem na tváři a já v tu chvíli trošku lituju, že jsem radši nedržela hu…su.

Cesta je opět zábavná, pan Brabec vypráví historky z teambuildingů firem, kde dřív pracoval. Třeba jak se jednou na paintballu spikli proti nepříliš oblíbenému a prostorově poněkud výraznějšímu řediteli jedné čerpací stanice a nasázeli do něj asi 200 ran, protože se prostě nestačil včas schovat, jelikož by mu nestačila ani 150 let stará lípa. Dostáváme se i k mým rodičům. Ministr odhaduje, že musí být celkem mladí. „Zas až tak nejsou,“ říkám (ahoj mami a tati, doufám, že mi z přístěnku pod schody právě nezmizela moje postel). Pan Brabec moc děkuje, ale že je vlastně ještě o tři roky starší než naši, a co tím chci jako naznačit. Že jsem radši nebyla zticha No. 2. Já to prostě vždycky dokážu tak geniálně korunovat.

Dorážíme na místo a pan řidič prohlašuje, že si to máme užít a že on „jde do báru“. Cesta zpátky bude zřejmě veselá. 🙂 Vcházíme do hotelu, kde se meeting koná. Pan profesor Špičák zde již hovoří, ale prozatím spíše ze své funkce hepatogastroenterologa, než politika. „Děkuju, že jste se přes krvácení do stolice plynule přesunul ke mně“, bere si slovo pan ministr, čímž si určitě hned na úvod získává část publika. Postupně se oba účastníci střídají ve svých řečech, a každý, kdo je přítomen, má možnost vznést otázku. Řeší se hlavně sucho, energie z alternativních zdrojů, dotace na zadržování srážkové vody ale i druhové složení dnešních lesů nebo kůrovec.

Upřímně, zpětně jsem moc ráda, že jsem se nenechala odradit a do Brodu jela. Probíraná témata mi byla poměrně blízká. Možná jsem měla trochu strach z toho, aby nedorazili lidé, kteří by měli tendence být nepříjemní, možná až sprostí. A že to náš národ taky umí. Celé setkání ale bylo hrozně fajn a neslo se v přátelském duchu. Pak už jsme si jen se všemi přítomnými potřásli rukama a odjeli zase zpět směr Praha.

Jo, a věřili byste, že jeden z oblíbených filmů ministra životního prostředí je Scary Movie? Já jsem to z jeho zaměření tipovala spíš na Zachraňte Willyho.

Anna Šafránková

stínuje ministra životního prostředí Richarda Brabce

LEPŠÍ BRABEC V HRSTI…V.

Pátek 23. září 2016

Dnes vyzvedáváme pana ministra o půl deváté. První je v plánu návštěva Mariana Jurečky, jakožto ministra zemědělstv,í a jeho lidí. Po cestě pan Brabec vypráví, jak si včera zapomněl na úřadě klíče a v devět večer, kdy jsme ho vysadili doma, mu neměl kdo otevřít. A aby nezmrznul, musel jít do nedaleké hospody zhruba páté cenové kategorie, tak, jak byl v práci – v obleku a s aktovkou – a čekat, až ho někdo vysvobodí. „Jsem tam prostě vešel, a tam teď ti místní štamgasti úplně ztichli. Ono totiž chvíli předtím běžel v televizi můj rozhovor. Tak asi moc nevěřili vlastním očím a museli si říkat, že už maj fakt dost.“

Dorážíme na Ministerstvo zemědělství ČR. V duchu si říkám, že bych jim tam mohla vytmavit, jak mě k nim nevzali na měsíční praxi, o níž jsem na jaře žádala, ale ve skutečnosti jsem spíš štěňátko s růžovou mašličkou, takže nějaké vyčítání z mé strany rozhodně nepřipadá v úvahu. Hrdina jsem možná tak na papíře. Ještě před samotnou schůzkou máme možnost nahlédnout do bývalého bytu ministra zemědělství, který za dob minulých přímo na úřadě bydlel. Teď je z něj kancelář prvního náměstka. Na chodbě si taky všímám páternosteru. Na vlastní oči ho vidím poprvé v životě a hrozně bych se v něm chtěla svézt. Zbytek rozumu v mé hlavě ale říká něco jako: „Hele, Šafránková, nevymejšlej ptákoviny, znáš se, ještě tě to tam někde skřípne.“

Usedáme k jednacímu stolu a pan náměstek Dolejský tak trochu rozbíjí židli. „To vám hned jako Ministerstvu životního prostředí naúčtujeme“, říká pan Jurečka s nadsázkou a směje se. Jsme tu kvůli prezentaci interaktivní aplikace analýz dostupnosti potencionálně využitelných ploch. Je to hlavně o tom, že dnes existuje spousta tzv. zemědělských brownfields, které jsou nevyužívané a na kterých by mohly vznikat nové projekty, namísto zabírání další a další kvalitní zemědělské půdy. Na posledním slajdu prezentace je malovaný vtip. V tu chvíli se zvedám a chci si celé jednání vyfotit. „Prosim vás, přecvakněte tam aspoň nějaký grafy, ať to nevypadá, že se tu jen bavíme.“ A tak máte vyfocené grafy.

Poté se přesouváme do redakce jednoho bulvárního deníku. Pokud zrovna nemáte šestnáctky dioptrie, je vám asi jasné, kde že jsme to byli. Přede mnou se otevírá obrovská openspace kancelář, kde je milion stolů s počítači a za nimi lidé, zpracovávající články pro zítřejší výtisk. Trochu mi to připomíná mravence v mraveništi, ale je tu překvapivě klid. Ministr tu má vyhrazenou zhruba hodinu pro chatovací online rozhovor se čtenáři. Tématem jsou nově zaváděné kontroly domácích kotlů úředníky. Po hodině redaktor ještě natáčí s panem ministrem krátký rozhovor na kameru.

Po opuštění Blesku jedeme zpět na naše ministerstvo. V zasedací místnosti se schází lidé, které mají co říct k rozporům ohledně novely zákona o odpadech. Usedám ke stolu spolu s paní Berenikou Peštovou. To je ta paní, co jí znám z fotek u článků časopisu Odpadové fórum. A teď s ní sedím u jednoho stolu. MA-SA-KR!

V zasedačce je i pan Holík, se kterým koordinujeme celý můj program této stáže. Ptá se mě, jak že to mám vlastně v pondělí. „Nooo, snad bych měla letět do té Bratislavy, ale je to pořád ještě v jednání.“ Načež dostávám do ruky „line-up“ kde, kdo, kdy (s kým a za kolik) na Společném zasedání vlád České a Slovenské republiky. „Takže letíte, možná vás neprotáhnem na všechna jednání a budete někdy trošku bezprizorní…,“ říká Světlana, ministrova sekretářka, jenže já jí rychle utínám. „Bože, i kdybych tam přes všechny ty jednání měla umývat záchody!!“ Letět s celou vládou z Kbel vládním speciálem? Jako vážně? Já? Nevěřím. Pan Holík se se mnou loučí slovy, ať si to moc užiju, ale ty záchody by mi teda nedoporučoval…

Jdu na oběd. U mého stolu se zastavuje slečna, u které jsem podepisovala dohodu o této stáži. „Aničko, to máte zavolat, když nemáte s kým jít na oběd, a můžete jít s náma!“ Mě prostě nepřestává udivovat, jak moc jsou tu na mě všichni hodní. Jelikož se mi po obědě nahrnuje krev spíš do žaludku než do mozku, nevšímám si, že mi pan ministr utekl. Rychle házím věci do tašky a stíhám naskočit před budovou do auta. „Stíne, vy už jste se chtěla flákat!“ Slyším z úst pana Brabce. To jsem teda fakt nechtěla. Jen mi to po jídle asi všechno trochu déle trvá.

Přejíždíme zpět na místo dění z úterka, na výstavu ForArch. Cestou zjišťuje telefonicky slečna Roubíčková otázky pro sobotní rozhovor pro TV NOVA. „Noo počkejte, že se to bude týkat kotlů, to je jako hrozně obecný, pan Brabec není revizní technik. Tak pošlete konkrétní otázky!“ Po příjezdu na letňanské výstaviště se nás opět ujímá „uvítací výbor“. Dává se se mnou do řeči ředitel výstaviště pan Maixner. Po krátké debatě mi dává svou vizitku, že prý kdybych tam snad někdy chtěla mít nějakou výstavu. „Jasně, já to tady jednou celý koupím,“ říkám mu. Sice se směje, ale spíš si myslím, že ho děsím. „To nee, tak teď je tu stavební veletrh, určitě budete stavět (jo jasně, z prospěchovýho stipendia asi, to si můžu koupit leda tak stan) nebo třeba hračky pro děti (panebože, chraň bůh), jsou tu různý akce,“ vysvětluje mi.

My ale míříme do stánku Státního fondu životního prostředí ČR, kde se nám během asi dvou hodin střídají zástupci Asociace tepelné techniky, tepelných čerpadel, Česká fotovoltaická asociace, Centrum pasivního domu a klastr česká peleta. Pana ministra zajímá, jak v reálu funguje nová Zelená úsporám. Je to super nápad, takhle vlastně získává zpětnou vazbu od jednotlivých oborů a samozřejmě i podněty pro neustálé zlepšování.

Nakonec máme ještě chvíli na prohlídku areálu. Vystavuje se zde snad všechno, od vířivých van přes sauny, kamna a krby, obkladačky, podlahy až po zabezpečení domu. A moc hezky se na to dívá.

Upřímně, celkem jsem se těšila na víkend, že si odpočinu, pořádně se vyspím a tak. Teď už si ale moc přeju, aby bylo pondělí a já stála na kbelském letišti.

Anna Šafránková

LEPŠÍ BRABEC V HRSTI…VI.

Pondělí 26. září 2016

Kdyby se snad někomu dnešní příspěvek zdál poněkud dadaistický (rozuměj – něco napíšu, rozstříhám to na jednotlivá slova, dám do obálky, zamíchám a poskládám zpět náhodný text, který nebude dávat smysl), předem se omlouvám. Dneska to byl ale úplný strop toho, co jsem během své stáže mohla zažít, já jsem pořád plná dojmů a nevím, zda to dokážu smysluplně podat.

O půl sedmé mi zvoní budík. Ráno ke vstávání jsem si zvyklá pouštět ČT24. Jednak proto, že mě zajímá, co je nového, ale taky proto, že na mě po ránu alespoň něco mluví a mně se tak začíná pomalu a nenásilně probouzet k životu krom těla i mozek. Běží tam reportáž o tom, jak dnes v Bratislavě zasedá česká a slovenská vláda. Jen se tiše uchechtnu, za několik málo hodin tam budu sedět taky.

Včera večer jsem řešila, co na sebe. Šaty, které jsem si chtěla vzít, byly zřejmě vinou všech těch slavnostních obědů takové dost „ufufuf“, a pravděpodobně bych v nich asi moc nedýchala a podpatky nepřipadají v úvahu, neboť jsem si nezařídila pojištění do zahraničí, a tak si beru prostě kalhoty a tílko a nedělám si s tím velkou hlavu. S tím já jsem si ale hlavu nedělala nikdy.

Sraz mám s panem náměstkem Křížem a tiskovou mluvčí Petrou Roubíčkovou, ti jsou mými dnešními hlavními parťáky. Cíl naší jízdy autem je jasný – Praha Kbely. Přijíždíme k hlavní bráně, kde stojí ochranka. Chlapík se samopalem vzbuzuje opravdu respekt, a ačkoliv žádné záškodnické úmysly rozhodně nemám, stejně jsem z něj dost nervózní. Co kdyby zjistil, že jsem třeba byla na střední párkrát za školou. 🙂 Druhý pán má v ruce desky se jmény pasažérů, které smí vpustit dál. „Kříž, Roubíčková, Šafránková.“ Tají se mi dech, opravdu mě tam mají? „Prosím, můžete jet dál.“ A mají. Parkujeme auto a vcházíme do haly. U ní stojí opět pán s deskami a zase kontroluje jména. Tihle pánové s deskami a našimi jmény jsou tam ještě u minimálně dvou dveří, kterými procházíme. Poté posílám své věci rentgenem a procházím bezpečnostním rámem. Dostávám se do odletové haly, kde už jsou jen jedny jediné dveře – ty na letištní ranvej, kde stojí vládní speciál České republiky. Dělám si srandu, že jestli poslední člověk s deskami bude stát u vstupu do letadla, a tam v seznamu mé jméno nebude, což slovy okomentuje ve stylu: „Tak slečno Šafránková, jsme rádi, že jsme vám umožnili exkurzi na kbelské letiště, teď se ale otočte a jděte si svou cestou“, skočím si zcela dobrovolně bez padáku. Radost dítěte, které ještě pořád věří na Ježíška, mi ale nikdo nekazí. A já se tak můžu opravdu spolu s ministry a těmi nejšpičatějšími špičkami našeho státu nalodit, nebo spíše naletadlovat.

Na sedadlech nacházíme své jmenovky. Někdo před námi prohlašuje, že pan kapitán právě přesedl z Gripenu do našeho Airbusu 319. Jako srandu mám sice ráda, ale tohle mi teda ani trochu vtipný nepřišlo. Vzlétáme hladce, ale stejně mě trošku svírá úzkost. Vzpomínám na slova mého přítele: „Nemáš se čeho bát, řekl bych, že v životě nepoletíš bezpečněji, jako právě teď.“ A hned je to zase o něco lepší. Let do Bratislavy trvá zhruba čtyřicet minut. Je to poměrně legrační, v podstatě stoupáme do určité letové hladiny, v níž se držíme zhruba pět minut, a už zahajujeme klesání.

Přilétáme na bratislavské letiště. Čeká tam na nás spousta černých aut a dva autobusy pro členy delegace. Nasedáme a projíždíme městem ve vládní koloně, ohraničené policejními auty. Spoustu dalších policistů potkáváme po cestě. Zastavují kvůli nám dopravu a dohlíží na bezpečnost průvodu. Dojíždíme k hotelu Bôrik, kde má celé setkání probíhat. Čekáme na příjezd všech členů delegace a na premiéra Sobotku. Před hotelem je rozvinutý červený koberec, kolem kterého jsou nastoupení i členové slovenské armády, spolu s vojenským orchestrem. Přichází Premiér Sobotka spolu se svým protějškem Robertem Ficem a zbylými členy vlády.

To, co poté přišlo, si dovoluju označit za pro mě nejspíš nejsilnější a nejemotivnější zážitek, který jen těžko něco překoná. Kromě toho, že jsem cíťa, jsem i srdcař, a když orchestr za mými zády hraje nejdřív českou a poté slovenskou hymnu, jde mi mráz po zádech a mám co dělat, abych své emoce opět udržela na uzdě.

Po slavnostním přivítání se rozcházíme každý dle svého programu. Nejdříve probíhá uzavřené jednání premiérů a ministrů, a já tak mám možnost prozkoumat hotel. Když jsem si předem na internetu hledala, kam že to vlastně jedeme, vyjela mi fotka poměrné nevzhledné betonové kostky. Interiér hotelu je ale moc pěkný. Co je ale krásnější, je fakt, že hotel stojí na samém vrchu nad městem, a tak je z jeho terasy nádherný výhled na Dunaj a okolí. To už ale hlavní jednání končí a my se přesouváme do apartmánů na separátní jednání podle ministerstev. A tak se ocitám v malém pokojíčku 4×4 metry spolu s naším panem ministrem za životní prostředí a jeho slovenským protějškem László Solymósem. Na jednání není vyhrazeno moc času a tak se v rychlosti probírá ratifikace Pařížské dohody, čerpání peněz z evropských fondů, otázka vody, podíl třídění a skládkování komunálních odpadů. Slovenské straně se také líbí náš Program boje proti suchu a chtěli by se o něm dozvědět více. To je ale náplní možného dalšího setkání, jelikož náš čas právě vypršel.

Všichni účastníci separátních jednání se nyní koncentrují v chodbě, která ústí v několik místností, kde bude probíhat oběd. A tak kolem mě prochází pan Stropnický, Dienstbier, Ťok, Babiš, Zaorálek, Pelikán nebo paní Klausová, či ministryně práce a sociálních věci Michaela Marksová. Známých tváří je tam opravdu hrozně moc. To by dalo na speciální blog.

Po obědě se i bez novinářské akreditace dostávám na tiskovou konferenci, kde přihlížím podpisu Společného prohlášení předsedů vlád. Nejdřív mají oba premiéři proslovy a pak je prostor pro otázky. Zadní část místnosti je doslova nabitá televizními kamerami. Po ukončení tiskové konference mohou novináři ještě zastavovat jednotlivé ministry. Pak už se ale zase pakujeme zpět do autobusů a odjíždíme ve stejné koloně, jako před několika hodinami, zase zpět na letiště. To, že nasedáme do letadla a jakmile vzlétneme, už zase přistáváme, asi nemusím dlouze popisovat.

Teď sedím na kolejích, koukám do bílé zdi před sebou a v pravidelném intervalu minuta a třicet vteřin se usmívám a kroutím hlavou. Budu ráda, když mi tak do víkendu dojde, co se mi to dneska zase přihodilo.

Pre televíziu Markíza (a projekt PrečoNie?) Anna Šafránková

Anna Šafránková stínuje ministra životního prostředí Richarda Brabce

LEPŠÍ BRABEC V HRSTI…VII.

Úterý 27. září 2016

Ačkoliv mám možnost účastnit se dnes další předvolební kampaně v Ústeckém kraji s panem ministrem, volím nakonec poklidnější variantu b) zůstat v Praze pod dozorem pana Holíka,a spojit zase svůj program s programem Honzy. Čili píšu dnešní pocity, dojmy a nálady za nás za oba.

Ráno usedáme do zasedací místnosti. Čeká nás jednání ohledně dolaďování letos nově spuštěného intranetu s pány z IT. Zcela upřímně, každý půlrok se vztekám znovu a znovu u toho, jak že se to v Excelu vlastně tvoří xy grafy, takže k tomuhle tématu vám toho asi moc neřeknu. Jsem ráda, že umím zapnout počítač a najít tlačítko Děléte.

Po ukončení porady uháníme na autobus. Jeden nám těsně ujíždí a další dlouho nejede. Vypadá to, že to na další bod dnešního programu – senátní výbor, nestihneme včas. V tu chvíli ale přijíždí MHD. Je to elektrobus „na baterky“. Tak proto přijel pozdě, elektromobilita v praxi, říkám si. Přesedáme do metra. Upřímně, nikdy jsem nechápala lidi, co na pražských eskalátorech chodí v levém, „rychlejším pruhu“. Dneska to máme ale opravdu na knap, a tak nám nic jiného nezbývá. Dorážíme jen taktak, v Senátu se potkáváme s panem náměstkem Smržem, který zde projednává balíček dokumentů ke snižování emisí skleníkových plynů za účelem splnění Pařížské dohody.

Akce netrvá moc dlouho, a po jejím závěru máme chvíli na prohlídku. Nádherná je hlavně Valdštejnská zahrada. Pan Holík nás upozorňuje, že na stromech nad námi sedí pávi, a že si máme dávat pozor, abychom si neodnesli nějaký ten suverén. Teda suvenýr.

Poté se přesouváme do Poslanecké sněmovny. Dnes je tam pusto a prázdno, a my tak máme klid na další komentovanou prohlídku. Musím říct, že jednací sál vypadá v televizi mnohem větší, než ve skutečnosti je. Potom procházíme spletitými uličkami budovy, tam, a zase zpátky. Na každé místo, kde se ocitáme, vedou minimálně dvě cesty. Občas mi to přijde, že překračujeme bludný kořen. Nechápu, jak se tam může někdo vyznat, a neodpouštím si poznámku, že je to hrozný bludiště. „Tak si dávejte pozor, jinak vás tu někde nechám.“ To mám za to, že jsem byla ráno hubatá. Nakonec usedáme do sněmovní restaurace Demokracie k obědu, za který bych chtěla ještě jednou za nás s Honzou moc poděkovat. Máte to u nás! Teda vlastně máš. V průběhu oběda se pro nás totiž z pana Holíka stává Jirka.

O půl jedné se s námi ale loučí a my máme s Honzou hodinu a půl volna, než nám začne program na Úřadu vlády.

Sice dostáváme instrukce, že Úřad vlády je hned kousek za rohem „tam jak je nahoře ta zelená kupole“, jenže časem zjišťujeme, že to není zdaleka jediná zelená kupole široko daleko a poté, co třikrát obejdete blok, už nevíte, kudy kam. Musím se smát. Jsme oba opravdu rození Pražáci. „Tohle bude asi to Malostranský náměstí, co?“ „A taky by tu někde měl bejt ten Karlův most.“ Chvíli bloudíme jak moucha v lampě, ale nakonec nalézáme správné souřadnice. Vstupujeme na Úřad vlády, kde nás čeká zasedání Výboru pro EU na pracovní úrovni. Než vcházíme do samotného jednacího sálu, házíme na sebe s Honzou takový ten „not bad“ výraz. Místnost je totiž obrovská, vypadá to tu jak na nějakém zasedání Severoatlantické aliance. Na zdech jsou umístěny televize, na kterých je vidět skupinka hýbajících se čtyř lidí, sedících v nějaké kanceláři. Zpočátku mi to skoro přijde, jako nějaký sociální experiment, až po čase mi ale dochází, že to je přenos lidí ze stálého zastoupení do Bruselu, kteří se později pomocí videokonference také zapojují do debat. Jsou tu zástupci ze všech ministerstev a mluví se samozřejmě nejen o věcech životního prostředí. MŽP tu prostřednictvím pana Smrže informuje o přípravě mandátu na zasedání Rady pro životní prostředí v Bruselu a také informuje o zasedání stran Kjótského protokolu v Marrakéši. Vše je ale rychlé, věcné a stručné, jelikož na všechny body je vyhrazena pouze hodina času. Po ukončení zasedání se s panem náměstkem loučíme. Pro dnešek máme padla. A pro zítřek taky, je státní svátek.

A to je ode mě vše. Jdu si dát to jablko, které jsem dneska pěkně všude nosila s sebou. A které jsem protáhla tolika rentgeny, že by možná bylo bezpečnější udělat si z něj stolní lampičku. Jako že bude svítit. Chápete.

Anna Šafránková stínuje ministra životního prostředí a Jan Kolařík stínuje jeho náměstky

LEPŠÍ BRABEC V HRSTI…VIII.

Čtvrtel 29. září 2016

Když mi v 5:50 zvoní budík, nemám daleko k srdeční zástavě. Po sedmé hodině mě nabírá pan řidič a jedeme vyzvednout pana ministra. Dnes je na programu výjezd do Klatov a několik různých zastavení zde nebo v blízkém okolí. Po cestě vyměňujeme naše zážitky z úterý, kdy jsme s panem Brabcem měli každý jiný program. On mluví hlavně o tom, jak si pan Babiš v Litoměřicích na náměstí kupoval mezi trhovci ve stáncích jablka a pečivo a pak si ukousávajíc chleba vyhlédl nějakou postarší dámu, utíkal za ní a oslovil ji: „Dobrý den, paní, jak slouží zdravíčko a jakej máte důchod?“

Přijíždíme na klatovské náměstí. Jako první jdeme na radnici, kde nás čeká setkání se starostou. Poté se přesouváme do Pošumavské odpadové. Jdeme na krátkou prohlídku areálu. Jeden z pánů se mě ptá, jestli mě to tam baví. To ale netuší, že studuju odpadové hospodářství a že jsem mezi kontejnery a hromadou odpadků skoro jako doma.

Přejíždíme na setkání se členy Českého rybářského svazu. Místní pány trápí hlavně přemnožená vydra a kormoráni, kteří jim způsobují škody. Ptají se na opatření proti suchu a rádi by také získali nějakou finanční podporu na vybagrování a prohloubení koryt řek a odbahnění rybníků. Jeden z pánů by se s panem ministrem rád spojil, a ptá se, jestli by to šlo přes jeho sekretářku, přičemž výrazně pokyvuje směrem ke mně. Tak určitě Nebyli bychom u rybářů, abychom na závěr každý nedostali kousek šumavského pstruha na ochutnání.

Další na programu je setkání se studenty na střední zemědělské a potravinářské škole. Tomu ale předchází oběd v místní restauraci, kde studenti vaří, obsluhují a mají to vlastně v rámci praxe. Musím říct, že smekám, jídlo je opravdu moc dobré. Pak jdeme na samotnou besedu se studenty. Na tuto část dne jsem moc zvědavá, jelikož jsem tyhle setkání zatím zažila vždycky jen z té strany studenta. U nás na škole vždycky byly ale jen besedy s policisty, kteří nám radili, abychom nebrali drogy. A stejně se to někdy minulo účinkem. Studenti ale žádné dotazy nemají (a já se nedivím, my jsme byli vždycky z návštěvy tak opaření, že jsme taky nevěděli, na co se ptát), a tak pan Brabec říká, že se mohou ptát na jakékoliv věci, které je zajímají. Třeba na váhu některých členů vlády. Žádná ruka se ale nezvedne a tak se loučíme a jdeme zase o dům dál.

Tedy o dům…

Dalším bodem dnešního programu je opět zastávka na klatovském náměstí, kde probíhá klasická předvolební kampaň hnutí ANO. Na podiu hraje kapela, opodál stojí volební stánek a pro děti jsou zde připraveny balonky a bodypainting – malování různých zvířátek na obličej. Chvíli s panem řidičem přemýšlíme, jestli by nebylo dobré udělat ze sebe myšičku a tygříka, ale nakonec tenhle nápad pouštíme z hlavy. Pan ministr se baví s místními občany a dokonce i já se aktivně zapojuji do kampaně. To když se dávám do hovoru s téměř 80letým pánem, který jde zrovna kolem. Chvíli mluví o tom, jak moc fandí panu Babišovi, pak mi ale říká, že už musí utíkat na důchodce, a tak se loučíme.

Na závěr jdeme na diskuzi se členy Agrární komory. Bavíme se o zelené naftě, opět řešíme problém sucha. Základem je zadržování vody v krajině hlavně na zemědělských pozemcích, pomocí různých remízků a zasakovacích pásů. Také se objevují dotazy na dotace. Spousta otázek ale směřuje spíš k ministerstvu zemědělství. Pan Brabec už taky asi dnes popáté odpovídá na to, jak to vypadá se Šumavou.

Zhruba v 19 hodin končíme a odjíždíme zpět do Prahy. Já už melu z posledního, pan ministr ještě v autě dodělává poštu. Pak zvedne hlavu a ptá se: „Nechcete za mě jet do New Yorku na konferenci o udržitelném rozvoji?“ Možná jako maskot, proběhne mi hlavou. Když ho vykládáme doma, ptám se, jestli nepotřebuje svůj stín i na Horské Kvildě, kam se na víkend chystá. To bych brala hned. Člověk si na to velké město sice asi časem zvykne, ale pořád je to dost na hlavu. Na koleje přijíždím o půl desáté a nemám sílu už ani mrkat.

Dnes jsem měla volno, a tak se můžu dopoledne sbalit a vyrazit taky na otočku zpět domů, do Pardubic. Zajímá mě, jestli mě rodiče ještě vůbec poznají. A taky se těším na večeři. Doma totiž nabyli dojmu, že jsem z ministerstva rozmazlená, a tak mě prý čekají sloní choboty na hořčici. To jsem na to zvědavá.

PS: Pane ministře, ptal jste se na moje rodiče. Kdybyste viděl maminku, jak zrovna sedí v obýváku v křesle se šnorchlem a potápěčskýma brýlema, vězte, že víc toho vědět nechcete.

Anna Šafránková stínuje ministra životního prostředí Richarda Brabce

LEPŠÍ BRABEC V HRSTI…IX.

Pondělí 3. října 2016

V pondělí se dostávám do postele o půl druhé ráno. Takže vlastně v úterý. Vezměme to ale pěkně popořádku…

Po půl jedenácté nasedáme před Ministerstvem životního prostředí do auta a odjíždíme směr Brno. Čeká nás tu několik bodů, přičemž první z nich je Sněm svazu průmyslu, který se koná na brněnském výstavišti. Jak vypadá po ránu (a po víkendu navíc) situace na D1 asi nemusím sáhodlouze popisovat, a tak jsme rádi, že na sněm na 13:30 stíháme včas dorazit. Na výstavišti se nás ujímá paní a vede nás do kongresového sálu.

Před budovou je rozvinutý červený koberec a na jeho začátku stojí vystavená Škoda Kodiaq. Musím se smát, k červenému koberci přijíždí ministři, předseda vlády a další lidé, ale všechny fotografy zajímá jen nová škodovka. V sále jsou přítomni zástupci vlády, guvernér ČNB Jiří Rusnok, časem dokonce přijíždí i prezident republiky Miloš Zeman. U řečnického pultíku se střídá několik lidí. Jedním z nich je starší pán, který se přibelhá o holi. Asi by nijak zvlášť neupoutal mou pozornost, kdyby nezačal rozjíždět takovou show, kterou bych od pána jeho vzezření vážně nečekala. I já si proti němu najednou přišla málo hubatá. Pouští se do všech politiků a nebere si servítky. Utahuje si z nich a kárá je, je to opravdu exhibice se vším všudy. Je to prezident Svazu průmyslu Jaroslav Hanák. Svůj proslov končí tím, že jeho čas již vypršel, pouze ale ten na sněmu – to jen aby někomu neudělal unáhlenou radost. Děkuje všem členům vlády za přítomnost a říká, že se třeba uvidíme na dalším veletrhu příští rok. Pokud tedy budou stále na svých postech.

„Pane prezidente“, obrací se na Zemana. „Víš, kdy budou příští rok volby?“ „V říjnu.“ „Jo, tak to tu ještě budete, to si zatleskejte, tak děkuju, nashledanou“ a odchází. Pak se za mikrofonem střídá předseda vlády Sobotka a místo je tu i pro dotazy, směřující vždy ze soukromé sféry směrem k vládě. Padají taky otázky tak trochu mimo mísu, třeba k panu Rusnokovi, jaká si myslí, že je vize kurzu koruny vůči euru. Čas je samozřejmě vyhrazen i pro prezidenta republiky. Z jeho řeči mi utkvělo v paměti citování Baťových slov: „Neříkej, že to nejde, raději řekni, že to zatím neumíš.“ To si asi nechám vytetovat.

Pak se zhruba stejnou rychlostí, jako ráno na D1, suneme na neformální raut. Panem ministrem je mi sděleno, že hlavní strategií je krýt se a nenechat se polapit místními sběrači kontaktů. To se nám ale jen těžko daří. Ve chvíli, kdy postávám osamocená, zatímco se pan Brabec baví s nějakým pánem, i mě si vyhlíží opodál stojící slečna/paní. „Dobrý den, máte tu volno? Já jsem sem přišla navazovat kontakty.“ Musím říct, že jsem měla co dělat, abych se nezačala smát. A doteď jsem trochu zaražená, jaký druh kontaktu to se mnou vlastně chtěla navázat… Než se stačíme vypovídat, už jsou všechny řízky snědené, a tak si dáváme s panem ministrem po vzoru slečny Roubíčkové každý jeden zákusek a mizíme zase do auta.

Přejíždíme na brněnské náměstí Svobody, kde je opět v rámci předvolební kampaně postaven ANO stánek. Je tam i místopředseda vlády Babiš a podepisuje lidem svoje knížky, s každým se ochotně vyfotí a prohodí pár slov. Tady jsme ale jen chviličku, jelikož se musíme včas vrátit zpět na výstaviště, na oficiální zahájení strojírenského veletrhu.

Vcházíme do toho samého sálu, kde jsme byli již ráno. „Já jdu někam do pozadí“, říkám panu ministrovi a mizím v zadní řadě, zatímco pro členy vlády je vymezena řada první. Směje se. „Taky bych šel radši do pozadí.“ Hlavním partnerem letošního veletrhu je Čína a má vyhrazen jeden z výstavních pavilonů. A tak na slavnostním zahájení promlouvá i jeden z jejích zástupců. Jelikož ale v pozadí nemám připravená sluchátka s překladem do češtiny, zatímco na zbylých místech jsou, i kdyby mi pán z Číny celou dobu nadával, nakonec bych se usmála a zatleskala. Pak následuje vystoupení čínských umělců a na závěr i českých.

Po skončení této akce se opět přesouváme na raut. Je asi osm hodin večer a já jsem od rána o ovesné kaši. Jestli jsem předtím byla na pokraji hypoglykemického šoku, za chvíli už omdlívám z opačných důvodů. Zhruba o půl desáté nasedáme do auta a vyrážíme zpět do Prahy. To by se možná mohlo zdát jako konec příběhu, ale tady jen začíná další z jeho částí.

Že je na D1 situace zoufalá už víme jednak z cesty do Brna, ale také z celodenního poslouchání rádia. To, že pár kilometrů za Brnem ale zakufrujeme takovým způsobem, že se snad hodinu nehneme ani o centimetr, to asi nikdo z nás nečekal. A tak vymýšlíme, že půjdeme „jménem Vlády České republiky“ zabavit nějakému opodál stojícímu kamioňákovi auto a ustlat si do něj, padají návrhy na to, co bychom si mohli zahrát, napadá nás taky, že bychom mohli vypustit dron, abychom zkontrolovali, jak to vůbec před námi vypadá. Holt zoufalá situace si žádá zoufalé činy. A taky nápady.

Po nekonečném čekání se ale doprava rozjíždí a my pokračujeme. Tentokrát už naštěstí bez delšího čekání. A to je příběh o tom, jak jsem přijela na koleje jako správný student o půl druhé ráno, avšak naprosto střízlivá, jen k smrti unavená.

Anna Šafránková stínuje ministra životního prostředí Richarda Brabce

LEPŠÍ BRABEC V HRSTI…X. FINÁLE!

Středa 6. října 2016

Úterý máme odpočinkové. Čeká nás totiž jen porada vedení. Tedy „jen“. Ta porada trvá čtyři hodiny. Na začátku zazní poznámka pana ministra, že se nás přítomní pánové nemusí obávat, že už jsme stejně jako praktikanti slyšeli všechno. 🙂 Jsou to náměstci důležitých sekcí a řeší se snad úplně všechno. Od zakázky na umytí oken přes docházející kancelářské pomůcky až k EIA nebo zákonu o myslivosti a dotacím na domácí čistírny odpadních vod. Pocity absolutního štěstí, kdy zrovna chvíli víte, o čem je řeč, se střídají s pocity čirého zoufalství zhruba stejně rychle, jako počasí pod vlivem klimatické změny.

Ve středu si nás s Honzou bere do parády státní tajemník, pan Landa. Poslední den naší stáže nám osvětluje organizační strukturu ministerstva. Možná si nás měl vzít na starost hned první den. Nicméně tímhle svým výkladem nám jen dokonale „učesal“ tu dosavadní poměrně chaoticky rozcuchanou představu, za což moc děkujeme! Pak s ním absolvujeme poradu pod jeho vedením, která probíhá zhruba způsobem výše popsaným, a po krátké pauze na oběd s námi ještě započíná „Jak se vám u nás líbilo?“ kolotoč. A tak povídáme a povídáme. Pak se loučíme a my postupně s Honzou začínáme obcházet lidi z jednotlivých sekcí, kteří nám během naší stáže věnovali alespoň chvíli svého drahocenného času, za což jim děkujeme. Nějaký čas taky trávíme v kanceláři rozhovorem s panem náměstkem Smržem a poté i s panem ministrem. Když už jsme na samotném odchodu u výtahů, potkáváme Jirku Holíka, který se směje a říká, že se nás snad nikdy nezbaví. Nebojte se, teď už je to opravdu definitivní.

Je ale čas omezit všechny srandičky na nejnižší nutnou míru…

Uteklo to hrozně rychle. Den, kdy mi přišel email, že jsem se dostala přes všechna kola až na ústní pohovor s panem Brabcem. Den, kdy brečím za rohem ministerstva svému kamarádovi na rameni, že si mě ministr vybral jako svůj stín. Den, zamačkávám slzy opět, protože je to poslední den mé stáže. Každý večer před spaním si uvědomuju, že je ten den zase o něco blíž a je mi z toho smutno. Moc smutno.

Potkala jsem spoustu hrozně fajn lidí. Lidí, kteří vás neberou jako „23letého zobáka“, ale lidí, co jsou ochotní zodpovídat vaše otázky i přes to, že mají svých starostí a pracovní náplně dost, lidí, kteří vám dávají pocit, že jste jeden z nich. Často slýchám otázku, jestli uplynulé tři týdny splnily moje očekávání. Nemám ji moc ráda. Vy jste snad někdy předtím stínovali ministra, abyste věděli, co od toho očekávat? Já ne. A tak jsem se na každý den těšila a byla zvědavá, co nového zase přinese. Co jsem tak stihla zaznamenat, hodně lidí na MŽP má podobné smýšlení jako já. Získávám pocit, že jsou tu lidé, kteří sem nepřišli zbohatnout. Neberou své zaměstnání jen jako nástroj, jak vydělat peníze, ale vkládají do něj kus sebe. Touží pomoci, nikoliv po moci.

Mým hlavním cílem, který jsem si kladla na začátku své stáže, bylo ji hlavně zvládnout a otrkat se do dalšího života, což jsem potřebovala jako sůl. Ti, kteří mě znají opravdu dobře, asi vědí, jaká výzva pro mě tohle byla. Pro mě, která má strach ze všeho nového, cizího, ze spousty lidí v hlavním městě. Která trefí v Praze z hlavního nádraží na Václavské náměstí a tím veškeré umění končí. Musím říct, že jsem nakonec pyšná sama na sebe, že jsem to v nějaké fázi tohohle příběhu nevzdala a probojovala se až do této chvíle. To, že po mě zřejmě malinká stopa na ministerstvu zůstala, to je pro mě moc milý bonus navíc.

Někdo by si mohl myslet, jaká je to brnkačka být ministrem, že je to jen o ježdění po republice v drahých autech a slavnostních obědech. Že si žijete jako v pozlátku. Všecko ale není tak, jak vám to naservíruje televize. Zjišťuju, že opak je pravdou. Člověk vstává brzy ráno a obvykle se domů dostane pozdě večer – a další den nanovo. Pokud jsem svůj den trávila s ministrem, rozhodně jsem se domů nedostala dřív jak v sedm hodin, spíš ale později. Práce vyžaduje obrovskou psychickou odolnost, schopnost zachovat klid a jednat s chladnou hlavou a rozvahou, protože přes den přijdete do styku s různými lidmi, kteří nemusí být zrovna dvakrát příjemní a odbytní. Pořád je ale hrozně důležité zachovat si lidskost. Musíte také mít obrovský přehled a znát souvislosti – během dne se stíhá probrat snad všechno, co se životního prostředí týká. Tenhle post je opravdu draze vykoupen. Musím říct, že jsem po těch necelých třech týdnech neskutečně unavená, a to bych ve svém věku měla být na vrcholu sil.

Co mi to teda vlastně přineslo? Rozhodně náplast na mé, střední školou dost poznamenané a nalomené sebevědomí (ale tu kvalitní, ne takovou, která se hned odlepí), jsem těžší o několik vizitek a telefonních kontaktů a v paměti mám geniální hlášku, že někteří lidé jsou prostě spíš poblej než plejboj. Je toho samozřejmě o mnoho víc. Na druhou stranu si odnáším spánkový deficit, který budu splácet asi rok (ten ale dospím ve škole) a zřejmě i vysoký krevní tlak asi z milionu šálků kávy, které jsem během schůzek vypila. Také bylo dost těžké, ve chvíli, kdy nemám dostatečnou odbornost a zkušenosti, orientovat se v některých probíraných tématech. To se ale dalo očekávat.

Zjišťuju, že zdaleka ne všechno je tak škrobené, vážné a formální, jak by se mohlo v médiích zdát, a že i ministři jsou vlastně úplně normální lidé, kteří jsou veselí, smutní, mluví sprostě, ale zároveň svou vlast umí náležitě reprezentovat.

Chci ještě jednou poděkovat celému MŽP za jejich „full servis“ po celou dobu naší stáže, moc si jejich přístupu vážím. Obrovský dík patří samozřejmě i celému PročByNe? týmu v čele s paní Dlabajovou. Nebýt vás, nic z toho by se nestalo. Jsem za to opravdu vděčná. Možná ani netušíte, jak moc.

Získávám zážitek a zkušenosti nejen pro tento rok, který jsem v lednu rokem zážitků vyhlásila, ale vzpomínku na celý život. A pevně věřím, že tohle není konec. Je to teprve odstartování mého nového, smysluplného začátku.

A na závěr pro MŽP hlásím: Tááákže dobrý večer!

Anna Šafránková stínovala ministra životního prostředí Richarda Brabce